NÁDRAŽÍ

Otlučený osobní vlak vyplivne s úderem půlnoci na kraji Města jedinou návštěvnici, drobnou ženu zahalenou do černého nepromokavého kabátce, jejíž silueta v petrolejové tmě kontrastuje s bolestně bílým sněhem pohlcujícím okolí. Sotva znatelně kývne průvodčímu na pozdrav a vleče své křehké znavené tělo směrem k nádražní budově. Přestože ho více než sedm let neviděla, promlouvá k ní nádraží důvěrností dlouholetých přátel. Jako když člověka po dlouhém spánku přivítá vlastní odraz v zrcadle. Zná každou puklinu ve zdech, každou chybějící dlažební kostku i každý nápis vyrytý do starých dřevěných lavic v chladné čekárně. Historické hodiny, které se každou minutu o několik vteřin zpožďují, hlasitě hudrují do prázdného prostoru. V kupoli na stropě triumfálně tančí blednoucí dělníci. Jako by se nic nezměnilo. Pokorně skloní hlavu k hnědobílé dlažbě a zhluboka vdechne do plic stále stejně vlhký vzduch s příchutí kávy, cigaret a štiplavého saponátu. Z bezejmenné hospody na rohu čekárny tlumeně vyhrávají rockové šlágry přehlušované zbytečnou hádkou a hýkavým ženským smíchem hraničícím se zoufalým nářkem. Všechny ty dennodenně potlačované emoce přetékající z podnapilých lidí jako pěna z půllitru probouzejí v ženě hluboko pohřbené vzpomínky. Vstoupí do hospody zalité snovým kouřem a roztřeseným hlasem si objedná vodku s černou kávou.
Přesně u tohoto rohového stolu s rozkývanou nohou podloženou třemi pivními tácky seděli s Romanem před dívčiným definitivním odjezdem. Utíkali na nádraží rovnou ze slavnostního předávání maturitních vysvědčení, oděni ve svátečních dospěláckých šatech, s nimiž kontrastoval její jásavě oranžový otlučený kufr na kolečkách. Pod sžíravými paprsky slunce jim ze spánků stékaly krůpěje hořkého potu. Do věčného přítmí nádražní hospody stihli přiběhnout právě včas na jedno rychlé pivo a cigaretu. Roman si namísto předpokládaného alkoholu objednal malinovku, nervózně žmoulal v ruce pivní tácek a bezhlesně naslouchal dívčinu bájení o práci v Austrálii a plánech procestovat postupně celou jihovýchodní Asii. Bylo to první léto, které od svého narození nestráví spolu. Dívka za chvíli nastoupí do vlaku a zmizí z Romanova života. Jasně, budou si nadále psát. Budou si posílat fotky, ale nic nezůstane jako dřív. Jejich životy se promění k nepoznání.
Zatímco pro dívku tato proměna nesla přísliby surfování na písečných plážích, objevování dosud neviděných živočišných druhů a ochutnávání exotických jídel, Roman si představoval chladný pokoj na kolejích v cizím přelidněném městě, dlouhé bezesné noci probdělé nad velkým anatomickým slovníkem, brigády, půjčky a stesk po bezstarostnosti, která se v dospělosti už nikdy nevrátí. Povinnosti a odpovědnost, znělo mu hlavou. Sklíčeně upíjel malinovku a vzal si od dívky cigaretu, nad níž by jindy ohrnul nos jako nad zbytečným hřebíčkem do rakve. Jenže tentokrát po každém zbytečném hřebíčku do rakve zoufale bažil. Chtěl by se z té cigarety pozvracet a umřít, pomyslel si, když vdechoval do plic štiplavý kouř a snažil se uložit si do paměti každý detail dívčiny tváře. Těšila ho jiskra sršící z jejích kočičích očí, úplně stejná, jako když ho v šesti letech přemlouvala, aby společně vylezli na pětimetrovou borovici rostoucí před domem, anebo když mu ve třinácti vyprávěla o punkovém koncertě, na který chtěla v pátek navzdory zákazu rodičů tajně odjet. Husté zrzavé vlasy jí divoce odstávaly z čela, jako by nedokázaly ani minutu vydržet uhlazené do seriózního drdolu, který si ráno výjimečně učesala. Když se na ně člověk podíval proti světlu, vypadaly jako svatozář. Pihovatý nos měla jako vždy trochu nateklý a červený. Roman nevěděl, zda tak vypadá vinou slunce, mrazu nebo vzrušení, nicméně v této podobě si dívčin nos pamatoval snad odjakživa. Nepovažoval ho za nijak ošklivý ani hezký. Prostě jen rudě žhnul na svém obvyklém místě. Možná se dokonce drze hlásil o pozornost, stejně jako celá dívčina bytost. S drzou radostí vdechovala život do každého póru. V těžkém kufru na kolečkách přechovávala příslib vzrušující budoucnosti.
S obdivem mluvila o vlacích a ptácích, jako by byli propojení; ti nezdolní cestovatelé pokořující nadlidské vzdálenosti, ti křehcí objevitelé užívající života plnými doušky. Mluvila o vlacích, ptácích a Austrálii, zatímco Roman bezhlesně popíjel malinovku. Zbytečně příliš kouřila a obracela do sebe zlatavý mok, neschopna plně docenit přítomnost svého jediného celoživotního přítele. Samozřejmě, bude jí chybět, bude jí zatraceně chybět, ale snažila se takovou myšlenkou zaobírat co možná nejméně. Zbytečně příliš kouřila, obracela do sebe pivo a mluvila o vlacích, ptácích a Austrálii. To bylo lepší než se zbytečně dojímat loučením. Však si napíšou. Třeba by za ní mohl i dalšího léta přiletět. Žádné zbytečné dojímání. Jemně ho políbila na pobledlou tvář, obrátila do sebe zbytek piva a s nonšalantním úsměvem chlapci zamávala na pozdrav.
Když s oranžově zářícím kufrem šplhala po prudkých schodech do rychlíku na Prahu, cítila se jako filmová hvězda. Mladá emancipovaná žena na cestě za svým snem. Australští klokani, pavouci a hadi, třeste se, přála si zařvat a s tlukoucím srdcem zaměřovala veškerou pozornost na vzrušující představy o vzdálené, vzhůru nohama ležící zemi, která se za pár dní stane jejím novým útočištěm, zatímco za okny mizelo jediné Město a lidé, na nichž ve skutečnosti záleželo.
Roman zůstal sedět u rozkývaného rohového stolu a nejistými pomalými pohyby do sebe lil zbytek malinovky. Měl pocit, jako by místo té sladké šťávy popíjel asfalt. Povzbudivě zelené ubrusy změnily barvu na šeď holubího peří. Jasnou oblohu zakalil neproniknutelně černý popílek. Přestože ze štamgastů u okolních stolů stékal pot, polil chlapce špicberský chlad. Popové písně z rádia se proměnily v requiem. Jako by ve chvíli, kdy ztratil z dohledu zářivě oranžový kufr, odjely ze světa všechny jásavé barvy. Jako by se svět proměnil v nehostinný černobílý film.
Zůstal v nádražní hospodě sedět až do zavíračky. Pomalu upíjel asfalt a snažil se co nejsvědomitěji zaplnit mysl útržky rozhovorů valících se přiopile od vedlejších stolů, aby alespoň na okamžik umlčel výkřiky zuřící v hlubinách jeho nevědomí. Poté si vyhlídl jednu z nejopilejších holek a plaše jí nabídl, zda nechce doprovodit domů. Pohlédla na jeho bledou obrýlenou tvář, které vévodily temné rozpité zorničky krátkozrakých očí zapadlých pod krátery nafialovělých kruhů, a zbytečně velké rty, jež v nervozitě často nevědomky špulil jako kapr. Chlapcův obličej v druhých obvykle neprobouzel rychlá milostná vzplanutí, avšak ulpívalo na něm cosi bezprostředního a přívětivého, co mezi ostatními již při prvním setkání dokázalo vyvolat pocity sympatie a důvěry. Možná i proto ta zmatená podnapilá dáma na netradiční nabídku neznámého mladíka kývla a dovolila mu, aby ji vedl za ruku až na sídliště na druhé straně Města, vzdálené od nádraží přes hodinu klátivé chůze. Nic víc se mezi nimi nestalo, napsal Roman dívce následující týden v první zprávě.
Jen tu křehkou opilou dámu po celou dobu držel za horkou zpocenou dlaň a doufal, že si nevšimne slz, které už několik minut držel na krajíčku. Bylo mu ze všeho tak zatraceně smutno. Bylo mu k zalknutí smutno z toho ošuntělého bezbarvého Města, které všichni doopravdy živí při první příležitosti opustili a které vysávalo zbytky života z každého, kdo se odvážil ještě chvíli zůstat. Bylo mu smutno z té důvěřivé podnapilé dámy, která se jím v očekávání bůhvíčeho nechala vděčně doprovodit až domů.
Myslel na oranžový kufr letící nepředstavitelnou rychlostí ve výšce dvanácti tisíc metrů nad zemí přes celou Evropu, Blízký východ a jihovýchodní Asii až do Sydney a hlas mu vázl uvězněný v hrdle jako pichlavá rybí kost. Kdyby tohle sídliště stihla potopa, jen by nám to všem prospělo, řekl by dámě, avšak přemožen smutkem pouze naprázdno polykal vzduch. Kéž by nás voda zaplavila a my zůstali v panelácích navěky uvězněni jako ryby v akváriu, honilo se mu hlavou, zatímco si od dámy bral nabízenou cigaretu a marně se snažil uhýbat jejím nešikovným polibkům.
O týden později se pokoušel dívce své pocity vylíčit lehkým a žertovným tónem, jak se při psaní dopisů do dálných zemí sluší a patří, avšak nebylo na tom zdaleka nic k smíchu. Toulal se až do rána Městem se slzami v očích, somroval od náhodných kolemjdoucích cigarety, kopal do popelnic, výloh a telefonních budek a dávno nepřemýšlel nad tím, kam a proč vlastně kráčí. V hlavě mu bezustání rezonovala jediná myšlenka o lidech zaplavených v panelácích jako ryby v akváriu a ta představa ho anesteticky uklidňovala.
Už odmalička se mu líbilo plavat ve vodě jako štika, ztrácet se pod hladinou a alespoň na chvíli nevnímat ruch, který koupališti vévodil jako hlasitá znělka z reklamy. Bavilo ho pozorovat lámající se paprsky slunce pod hladinou a představovat si, že jsou to portály do paralelních Měst, kde lidé žijí poklidnější, vyrovnané životy, kde nikdo necítí nutkavou potřebu do rána v zoufalství popíjet v zakouřené nádražce a kde popelavá sídliště ožívají vzrostlými voňavými stromy kvetoucími pod bezstarostným ptačím zpěvem. Jindy svou pozornost zaměřoval na pestrobarevné dívčí plavky nadouvající se pod tlakem vody a provinile se rozechvíval, kdykoli mu bylo dopřáno zahlédnout víc, než mělo být jeho očím určeno. Jen neochotně vylézal z vody, aby se přidal ke své nejlepší přítelkyni, která se dokázala celá odpoledne zabavit tím, že ledovou vodou polévala nic netušící vrstevníky vyhřívající se v polospánku na kachličkách u bazénu, a hbitě se utíkala schovat, kdykoli někoho naštvala natolik, že se rozhodl ze svého místa zvednout, rozběhnout se jejím směrem a proklít dívčinu existenci peprnou směsicí nadávek. Občas ji někdo za trest hodil do bazénu, polil jí tašku s knihou vypůjčenou z knihovny anebo jí před očima celého koupaliště stáhl spodní díl plavek, a odhalil tak pohled na přirození pokryté temným chomáčem bujarých chlupů, ale nezdálo se, že by to na dívce zanechávalo sebemenší výchovné účinky. Dalšího dne byla na ostatní znovu nachystána s kýblem ledové vody, neboť čím větší emoce její chování vzbuzovalo, tím více se v něm utvrzovala.
Přestala až v patnácti letech, kdy se v ní probudil intenzivní zájem o přilehlou pivní zahrádku, na níž strávila ve společnosti starších kluků většinu letních prázdnin. Zatímco si Roman ve vodě představoval, jak se stává rybou, a plaše studoval obrysy dospívajících ženských těl, učila se dívka podle chuti rozlišovat desítku a dvanáctku, šlukovat cigarety a vyjadřovat přitom sofistikovaně svůj názor na všechno, co se zrovna stalo předmětem diskuse. Roman nadále preferoval potápění pod hladinou. Když už se k dívce sedící s partou náhodných návštěvníků koupaliště na chvíli připojil, neřekl obvykle v průběhu odpoledne víc než pár nezbytných vět a s nepřítomným pohledem do prázdna upíjel jedinou teplající kofolu. Přestože se ve škole učil mnohem lépe než ostatní a jeho mysl přetékala bohatými poznatky a netradičními ideami, do diskusí na pivní zahrádce se aktivně zapojit nedokázal. Jeho myšlenky se při vyslovení rozlévaly do jakési mlhavé podoby, byly nepolapitelné a těkavé jako dým z dohasínajících cigaret a na druhé působily odpudivě. Alespoň takový ze sebe Roman získával dojem. A tak radši jen tiše seděl, špulil rty do kapřího kornoutku a fascinovaně naslouchal vodopádu dívčiných slov. Nechápal, že se s někým jako on ve svých patnácti letech nestyděla chodit ven. V očích ostatních byl pouhým směšným nevzhledným šprtem, protekčním děckem místního primáře, zakřiknutým podivínem, který se dokázal s nadšením rozhovořit snad jen o rybách a potápění, avšak v očích dívky zosobňoval veškeré důležité vzpomínky na dětství, které spolu ještě donedávna prožívali.