Sere mě všechno. Sere mě, že nerozumím světu. Sere mě slovo ne. Sere mě, že svět nerozumí mně. Sere mě, že jsem asociál, že nechodím ven, že nezvládnu chodit ven, že nedokážu vejít dovnitř, že potřebuji druhé... že neumím druhým dát, co potřebují. Serou mě reklamy. Sere mě, že mě serou reklamy. Musím se pořád dívat na nějaké pitomé nápisy, obrázky, fotky, které mě nezajímají. Sere mě, že mě ani nezačnou zajímat, takže jsem pořád tak mezi dvěma světy. Sere mě, že mě to po těch letech pořád ještě sere. Komu tím prospěju? Nikomu, tak co... ale stejně mě to sere. Sere mě nevysledovatelnost zdrojů věcí. Sere mě, že když si jdu koupit tričko, šil ho někdo z Thajska. Sere mě, že do něj malé děti a ženy zašívají vzkazy „help me“, sere mě, že to všechny sere a stejně se to nezmění. Sere mě, jak snadné je se s někým rozejít. Sere mě, jak se s nikým rozejít doopravdy nejde. Sere mě to všechno. Sakra. Brala schody po dvou, když vyběhla z domu, jen tak nalehko, jako by snad neběžela vstříc noci.
I kdyby už nebylo možné vůbec nic, zbývalo jedno místo, na které bylo možné se ukrýt. Zbývalo místo za očima. Místo, které je otevřené a prostorné, když se celou vahou opíráme o koňský krk a obličej máme schovaný v jeho hřívě, cítíme, jak pomalu kůň oddechuje, jak je hebký. Místo, které se vlní, když kráčíme se psem napříč všemi prostory a časy, když mi pomáhá chytat pulce do sklenice, když se jdeme koupat do tajného jezírka uprostřed pole. Místo, které je tiché a cinkavé, když pozorujeme mléčnou dráhu za naším domem a všechno je v té úplné tmě vidět, to místo, které je vzrušené a odvážné, když v plném cvalu jedeme na překážku a víme, že zvítězíme. Místo, které je polekané a bázlivé, když oslovíme nebe s otázkou a v odpověď spadne hvězda, místo, které odpovídá a má nás rádo, když přemýšlíme nad velkými problémy s nakrčeným čelem. I kdyby už nebylo možné vůbec nic, zbývalo jedno místo, na které bylo možné se ukrýt před ranami tyčí, když se naše tělo muselo natáhnout na zemi, před ranami biče jízlivosti, když muselo sedět a poslouchat, a když bylo úplně, úplně nejhůř, stalo se komnatou s magickými, železobetonovými dveřmi, za nimiž se táhly pásy pastelových jemných barev, do kterých se dá na jistou dobu vstoupit a necítit, nemyslet, nedýchat, nebýt. Prostě jen nebýt.

Vítej doma…

A pak se to stalo.

(***)

Vlasy, které mám na hlavě, jsou světlé. Oči relativně velké a modré. Tvář je dokonale souměrná. Nos je spíš malý, rovný, s nenápadnou prohlubní v místě přední kůstky. Lícní kosti zatím nejsou vystouplé, ale s věkem se na to chystají. Na obou tvářích se tvoří při úsměvu malý dolíček, na pravé větší, na levé menší. Pihy jsou všude včetně ušního lalůčku, krku nebo hrudních kostí. Vlasy mění barvu podle slunce. 
Zrcadlo je dostatečně hladký povrch odrážející světlo. 
V německé idealistické filosofii Fichte přišel s tím, že poslední věta zní: „Já je já.“ Kdo ovšem stvrzuje jednotu mezi jedním a druhým, už nedořekl. Možná doufal, že na to stačí sám.
Zrcadlo se používá i proti bouřím nebo vichřicím. Občas dokáže zachránit kousky (odštěpky, kus stínu nebo míhající se barevnou skvrnu). Dětem se dodnes v některých vesnických oblastech vkládají do kolébek malá ochranná zrcátka a později se tato zrcátka používají k věštění. Osoba v zrcadle bývá považována za dvojníka nebo bytost odrážející svět za zrcadlem. Při úmrtí také platí zvyk zakrývat všechna zrcadla v domě, aby do nich nevstoupila duše zemřelého nebo její zlomek. Dostatečně hladký povrch je i hladina. 
Nahlas řeknu: Na mně není nic zajímavého.

(***)

Víte, když jsem si dnes ráno naléval mléko do černého čaje, uvědomil jsem si, že mi pronikání mléka do čaje připomíná pohyb vznikajícího atomového hřibu. A pak samozřejmě otázku svědomí toho, kdo tuto bombu odjistí. Jak s tím ti lidé mohou žít? Víte, moje babička si takové otázky klade. „Jak s tím ti lidé mohli žít?“ říká. Nahrál jsem si na diktafon její hlas. Tu návštěvu jsme si povídali o atomových bombách. Když jsem diktafon pouštěl, jeho cvaknutí jsem přehlušil hlasitým zakašláním, takový jsem člověk. Bavili jsme se o tom, jak tenkrát v padesátém šestém napadli Američani Koreu.
„No, to jsem byla v osmičce... to bylo kolik... padesát… padesátý šestý. Tenkrát je napadli, takovej masakr...“ Pamatuje si to podle své pozice v události, a nikoliv podle data. „Jak ta holčička utíkala spálená tím napalmem, všude ty obrázky, tenkrát... dneska už je to stará baba. Dlouho ty obrázky ukazovaly, kůže jí vlála a ona utíkala… 
No. Takový chudáci šikmoocí a oni je tam jdou bombardovat. Ani nevím, kdo tam byl tenkrát prezidentem, že to nařídil. Tak dalece už nevím, ale tenhle slogan, co jsem složila, si pamatuju a docela to bylo trefný. Pak jsem čekala, že mi někdo přijde dát po držce, nějakej, kdo má v Americe příbuzný, že mi přijde nabančit.“ 
A to vám nařídili ve škole napsat slogan? Otázka položená ve snaze věřit, že byla manipulovaná bolševiky.
„Ne, tak každý se měl k tomu vyjádřit. Dostali jsme slohový úkol vyjádřit se k válce, že napadli Koreu a že tam děti zažívaj... že je pálej... tak mě tohle napadlo no. Je to hrozný. Stačí živelný pohromy, když ti lidé zahynou, natož ještě do nich schválně. To je jak to! Jak shodili tu bombu atomovou... Zabili lidi, zůstal z nich jen popel... Já stejně nechápu, jak s tím mohli žít. Ten, co to odjistil, aby to padlo. Jestli museli? Nevím. To je mohlo napadnout, že všechny zahynou, celé město. Už ani nevím, jak se ty města jmenovaly.“ 
Já taky ne.
A proč nechceš mít slepice? Odvedu téma rozhovoru, když se mi udělá zle.
„Ne, já bych to tady neměla kam dát. Když byl děda, to jsme měli takhle oplocený. Kde teď sedíme, byl chlívek s prasetem. Králíkárnu tady měl a slepičky tady běhaly, ale pak to zrušil. Chodili jsme na kopřivy, on mlel kopřivy, měli jsme i malá kuřátka, to bylo v devadesátém roce asi, když jsme se sem nastěhovali. V roce devadesát tři. Chodila jsem i na trávu. A měli jsme i malý kuřátka, nejprve doma pod lampou, pak tady v ohradě... Tady jsme měli jen pár řádků brambor.“ 
A na co jsou ty mletý kopřivy? 
„No, těm kuřátkům. Nameleš kopřivy, dáš tam vajíčko, škrob. To je krmení těm malým kuřátkům, a oni rostly. Kuřata jedí vejce. To děda koupil, dvoudenní třeba. Měli jsme je doma a na ně svítila lampa asi čtrnáct dní... a bylo vidět, jak rostou... pípalo to... vajíčko uvařený a šrot... no a pak, když vyrostli a zabil to, to nebylo kuře, to byl orel. To bylo tak veliký, že se to ani na pekáč nevejde. Ty byly krásný, to bylo dobrý jídlo.“

NEMÁTE CO DĚLAT? BĚŽTE PRACOVAT.
A NE PORÁD NA KOREU BOMBY SHAZOVAT.

(***)

Mladý, potměšile vyhlížející muž pomalu kráčel za pohřebním průvodem. Kráčel rozvážně, jako kdyby doprovázel své vlastní tělo, jako by osobně odcházel na odpočinek. Občas si sám pro sebe zabroukal melodii pohřební písně nebo celé minuty rukama naznačoval, že hraje na neviditelný pozoun. Zdálky by to snad působilo podivně, ale praví účastnici pohřbu si z něj nic nedělali, byli už zvyklí na podivína, který v téhle malé sudetské vesničce doprovází každý pohřební průvod až nahoru na kopec ke hřbitovu, kde se před železnou branou zastaví a rozhodným krokem odchází zpátky do údolí. Nikdy na sebe nechtěl vzít nic jiného než černou. Když ho jako dítě vozívala mladá matka v kočárku, kolem často chodíval pohřební průvod. Malý se v kočárku napřímil a malé tlusté pěstičky začaly dirigovat hudebníky, jako by tu skladbu znal. Od té doby ho pohřby neopustily. 
Vyrostl. Odstěhoval se. Šel na intr, kde studoval kuchařinu. Proslavil se díky vyhlášené ďábelské směsi, kvůli které si cestující do motorestu, kde dělal, zajeli i dvacet kilometrů. Po dlouhé době měl o víkendu volno, a tak zajel navštívit starou tetu do činžáku pod kopcem, kde bydlel jako dítě. Vesnice se neměnila. I teď v srpnu byla semknutá do sebe, jako by se domky bály udělat od sebe krok, a zlatá žitná pole se kolem ní rozléhala jako kola po vhození kamene do jezera.
Mladý kuchař stál zrovna zády k oknu v malém narůžovělém bytě, když zaslechl známou melodii. Prudce se otočil a udělal krok dopředu, pak velice pomalu zvedl pravou paži a dvěma prsty něžně odsunul krajkovou záclonku, jako by to byla jen křehká pavučina. Jeho tmavé, takřka černé oči nehnutě sledovaly, jak ze zatáčky na prašné cestě pod domem vychází pohřební průvod a míří nahoru na kopec. Váhal jen několik chvil. Beze slova vyšel z bytu, pravidelným tempem sešel schody a opatrně se připojil několik desítek metrů za průvod. 
Dnes ale udělá výjimku. Dnes projde branou, poslechne si obřad, a když skončí, vyšlápne kopec nad hřbitovem a usedne na hranici lesa. 
Zapadá slunce. Zvedne oči k nebi. 
Nikdo z rodiny nepochopil, když tehdy přišel můj strýc domů a prohlásil, že jede do Prahy studovat teologii. Jeho otec, můj děda, ho nejprve několikrát důkladně zbil, a když to nepomohlo, protože strýc vytrvale tvrdil, že spatřil všemohoucího a ten mu dal jasné pokyny, vytáhl spořící knihu, přepsal mu téměř vše, co měl, a řekl: „Tak si běž.“

(***)

A tak strýc vystudoval teologii a stal se tím, kdo kráčí v čele pohřebních průvodů.

(***)