You forget what you want to 
remember, and you remember what 
you want to forget. 
— Cormac McCarthy (20.07.1933–13.06.2023) 

Šestého dne poté, co Rusové 11. června 2023 v Chersonu protrhli Kachovskou přehradu, lije jako z konve a není vidět na krok. Místo silnice s auty, místo polí, kde se pásly krávy, místo dvorků a fotbalových hřišť je nyní všude voda. 
Z dálky se přibližuje šedomodrá skvrna: postupně nabývá na ostrosti, uprostřed moře se objevují dvojčata Borys a Jurij Kňažynští. Vysocí šediví dlouhovlasí bratři zachraňují lidi a zvířata na chersonských vodách od prvního dne po protržení nádrže. Dvojčata zas a znovu tankují a naskakují do člunu Drakar, jako měli vikingové, a vydávají se do neznáma – nikdo neví, kudy nové cesty povedou a co na ně pod vodou může čekat. Stejně tak nikdo nemůže vyčíslit, kolik škody bylo způsobeno lidem a přírodě, ani to, jak se bude situace vyvíjet dál. 

Dvojčata 

Když se zvedla voda, vlna vzala i loď bratrů Kňažynských. Jeden z bratrů se vrhl do vody, musel zdolat několik kilometrů, ale člun zachránil – Dněpr, říká, může přeplavat i se svázanýma rukama a nohama. Dvojčata poslouchají norský hard rock, dlouhé vlasy nosí už od dětství. Jurij stojí s veslem v ruce a Borys nalévá benzín. 
Z kufru „Drakaru” se ozývá čím dál silnější křik. Posléze jeden z bratrů vytahuje z člunu mokré nazrzlé kotě. Je vyděšené, vzpěčuje se – dají ho Karenovi, který přijel sanitkou napěchovanou potravinami. Čtyřicátník s ostrým pohledem předává několik balíčků jídla, na nichž je uvedená příslušná adresa na zatopeném ostrově Korabel, kam je třeba tohle všechno dovézt. 
„Proč se ti lidé nechtějí evakuovat?” 
„Zeptejte se jich sami.” 
Je to už pátá Karenova sanitka, všechny předchozí spálili nepřátelé. Přijel ze Simferopolu již před ruskou invazí, poté pod palbou vyvážel lidi z okupované Kyjevské oblasti, následně z Chersonu a z východu. Karen pokládá kotě do prázdné krabice. 
Nicméně jeho hlavní misí je evakuace osmasedmdesátileté invalidní ženy, která žije na izolovaném ostrově, nemůže chodit, píše básně a vykládá karty. Jmenuje se Klarynda Vasylivna, její máma byla ostřelovačka za druhé světové války. 
Déšť sílí. 
„Celý život trávíme na řece. Známe všechny části toku,” říkají bratři naráz. „Celé dny plujeme na vodě a lidé křičí: Vodu! Vodu! a z oken ukazují berle.” Včera se na jedné takové jejich cestě převrhl člun se dvěma vojenskými záchranáři. Rychlý proud je stáhl pod nákladní loď a oba muži zahynuli. 

Voda 

„Drakar” míří směrem k ostrovu Korabel. Z vody trčí tráva, jako by byla z kovu. V dálce na stromě visí červená látka, orientační bod. Za ní je silnice, vykukují tam vršky trojúhelníků dopravního značení. Na březích Chersonu je spousta poškozených člunů – nikdo neví, co přinese další den. 
„Drakar” má zalepenou díru, narazil totiž do plotu. 
Bratrům volá Karen, odpovídají, že za hodinu budou u stařenky. Chlapi se s Karenem znají tři dny. Bratři schovají velké háčky na štiky s návnadami, aby se na ně babička nenapíchla. Vedle sebe mají ve člunu zrcadlo, rukavice, konzervovanou paštiku, dalekohled, lepicí pásku, mýdlo, velký podběrák na chytání psů: vyděšená zvířata své zachránce koušou. 
„Máme na ostrově chatu. Nejspíš ji to spláchlo. Ale ještě jsme tam nebyli, nemáme na to čas. Až se to trochu uklidní, poplujeme se tam podívat. Měli jsme tam meruňky, višně, švestky, třešně, jahody a maliny.” 
Z vody trčí zralá moruše, listy vinné révy a také blýskavé kuličky zeleného myrobalánu. Na plovoucí desce stojí bažantí slepice. V dálce z vody vykukuje něco, co připomíná dva pohrabáče: jeden z nich se zanořuje – jsou to kachny. 
Déšť ustává a na vodní ploše je vidět duhový povlak – motorová nafta. Po hladině se line zápach a dráždí nosní dírky. 
„Vodní katastrofa v celé své kráse,” říká jeden z bratrů. 
Tam, kde voda klesla, byly vršky stromů zelené, potopená část se černala hnilobou. Střechy, střechy a zase jen střechy, u jednoho z domů se prohnula stěna, takže se krov začal naklánět. Na dně bylo vidět něco, co připomínalo auto. Bratři proplouvají kolem a krčí se pod plynovými trubkami. 
Dráty elektrického vedení připomínají prasklou tětivu luku. V dálce leží povalený jeřáb a zatopený most. Po stranách jsou továrny na asfalt a cihly: nic se v nich nevyrábí od chvíle, kdy začalo intenzivní ostřelování města. Na některých domech jsou saze od požáru a vytlučená okna. 
„Včera jsme viděli plovoucí kontaktní minu s hmatadly. Když nás míjela, unášel ji silný proud. Najednou rána. Člun narazil do kolejnic, bývala tu železnice.” Včera bratři pluli k jachtě, která se zachytila na topolech. Její vlastníci, manželé, se s plavidlem odmítali rozloučit. Ale bratrům se podařilo jachtu shodit na vodu. Potom Juru a Boryse na čtyři hodiny zadržela policie, prověřovali, jestli nejsou diverzanti. V Chersonu panovala nervozita, dnes Rusové ostřelovali člun s lidmi, kteří se evakuovali z okupovaného území. Zabili tři osoby. Jedou pomalu, aby nenarazili na potrubí z rafinerie. Proplouvají kolem cerkve s modrou střechou a pozlacenou kopulí. Kolem topolových alejí. Plují jako benátským Canal Grande. 
Kapky deště se protahují jako střely. Střílí i dělostřelectvo nepřítele. Ve dvorcích je specifická akustika: lidé jsou zvyklí určovat tři druhy zbraní, ale vodní proud pod okny zvuky zkresluje. 

Oheň 

Dvojčata se otáčí u značky „obytná zóna”. Namalovaní pohádkoví hrdinové ve vchodech domů, zatopená socha dítěte, na prahu nad vodou stojí dědeček: „Privět. Nechcete rozhodit síť na krevety? 
„Nechceme.” 
„Máte cigarety?” 
„Teď jedeme evakuovat babičku, pak se pro vás vrátíme.” 
„Babičku?” usmívá se od ucha k uchu prázdnými ústy. „Přivezte mi ji sem!” Odbočují do jiné ulice. Zdaleka mává kdosi místní: 
„Pojeďte k nám,” usmívá se, „uvařili jsme dobrý plov!” 
Vplouvají do dvora. Příď člunu se otlouká o schody. Z obou stran jsou stejně jako obvykle rostliny, spodek ve vodě, prostředek zčernalý, vršky zelené. Nad vodou několik lidí připravuje na roštu jídlo. 
„Zdravíme na pevninu,” volají ženy z prvního patra. 
Jura a Borys vylézají ze člunu, jdou do zatopených domů. Většina obyvatel jsou už starší lidé. 
Na roštu vedle kotle je kniha Alexeje Tolstého. 
„Na podpal přišel tenhle ruský spisovatel vhod,” říká Oleh, muž, který pozval bratry na plov. 
Vzpomíná, že po protržení přehrady byly první dvě hodiny strašné. Jeho sousedka dodá: 
„Všichni si mysleli, že až přijde voda, všechno smete! Každopádně lidé takhle žijí už šest dní. Volali jsme si se sousedy, dali jsme dohromady, co mají doma – vodu, konzervy…” 
Oleh sebral nalámané kousky starého nábytku, to byla jeho polínka. Jestli dojdou, naproti domu před fotbalovým hřištěm roste pár suchých topolů. „Máme tu vyučenou kuchařku!” 
Růžolící Ljudmyla ve skutečnosti vaří v místní škole: 
„Vaříme víc, než je třeba, pro všechny, kteří k nám můžou doplout. Zítra bude kuliš, pozítří zelený boršč.” 
Plov nebyl vůbec špatný. Bylo v něm možná jen příliš málo cibule a mrkve, lidé mají očividně nedostatek potravin. 
„Jak vám chutná?” 
„Dvacet z deseti,” říká jedno z dvojčat. 
Sedí na lavici pod vinnou révou s nohama ve vodě, potom vstane, aby si vzal ze zavařovačky kyselé okurky, které nabízí šedovlasá Nina. V tu chvíli už je paní Valentyna, jiná místní žena, vede do svého bytu v prvním patře a ukazuje jim Kješu, bílého chundelatého kocoura: 
„Kješovi je dnes šestnáct let. Celý dům mu blahopřál.” 
Obyvatelé domu naléhají, aby všichni, kteří přijeli, ochutnali plov. „Je válka, a já prožívám takovou robinsoniádu,” říká Ljuda. „Kdybyste viděli, co se dělo včera! Pálili po nás a my jsme dělali,” začne mířit rukama do nebe, „pif, paf, pif, paf. Střely svištěly vzduchem a my jsme zkoušeli hádat, kam dopadnou. Před protržením přehrady se mi zdálo o synovi: Ve studni byla čistá voda, bílá, nebylo jí moc. To je dobře,” povzdychne si, „to je dobře, moc dobře.” „Přijeďte zítra na kuliš,” usměje se Oleh. 
Člun míří tam, kde je třeba někoho evakuovat. V dálce z pod vinné révy rukama mává Oleh, Nina, Ljuda, Valja a ještě další tři místní. 


Klarynda a katalpa 

Bok člunu je lepkavý, ve vodě jsou znovu oka od nafty. V dálce plují vojáci: „Jste v pořádku?” volají na dvojčata. 
„Jsme!” 
Na jedné z ulic začíná působit rychlý proud proti pohybu člunu. Bratři vyskakují, přivazují lano a táhnou „Drakar” podél zatopených obchodů, kadeřnictví, kanceláří. 
Pak znovu naskakují a plují do domu paní Klaryndy. Přestěhovala se k sousedům do čtvrtého patra, protože přízemí, kde bydlela, bylo zatopené. V bytě je na hromadu poskládáno několik kol, bezpočet kaktusů a na toaletce desítky lahviček od parfémů. 
Osmasedmdesátiletá Klarynda Vasylivna se zvedá z postele a přesouvá se na invalidní vozík. Její nohy jsou nehybné. Bere velkou bednu s dokumenty a třemi telefony. Zapíná jeden z nich a čte báseň na počest osvobození Chersonu, píše se tam také o tom, že kolaboranti údajně otevřeli okupantům cestu do města i o životě ve strachu. Div se nerozpláče u verše o tom, že jednoho dne uvidí vlajky, které jsou ukrajinské. 
Dvojčata snášejí stokilovou ženu ze čtvrtého patra. V prvním patře se zastavují, paní Klarynda se loučí se svojí kamarádkou Larysou. Sousedka pláče, možná už se nikdy neuvidí, Klarynda 
Vasylivna také v slzách šeptá: „No, neplač, všechno je v pořádku, klid.” Na raz, dva, tři pomáhají Jurovi a Borysovi ještě dva muži donést ženu do člunu. Potom ji obalují vlněnými dekami a pláštěnkami. 
Odplouvají několik metrů od domu. Žena prosí, aby se zastavili u stromu s bílými květy. 
„Katalpo moje… Na shledanou,” pláče. 
Dotýká se stromu, mává rukou, každý den ho vídala přes okno. Když proplouvá ulicemi, které znala už od narození, přiznává, že už dávno z domu nevycházela. 
„Nic nepoznávám. Zapomněla jsem, jak to tu vypadá. Bylo to tu tak krásné. Růže, vinná réva, slavičí zpěv…” 

Všechno teprve začíná 

„Nemám tušení, kdo je Karen,” říká Klarynda Vasylivna, když se zastavují u břehu. 
O existenci Karena se dozvěděla teprve včera v jednom z online chatů. Už přijelo jeho auto. V sanitce místo kocoura a potravin, které vezl ráno, sedí nemocná žena evakuovaná z jedné ze zatopených vesnic. 
Karen je ve skvělé náladě. Vypráví o dalších evakuacích: ze Snihurivky vzali opuštěný školní autobus, přijeli do Chersonu na Velikonoce minulý rok, na kontrolních stanovištích se jich ptali: „Odkud jedete a kam máte namířeno?” Odpovídal: „Co já kurva vím, odkud jedu a kam mám namířeno,” a pustili ho. 
Déšť ustává, ale vítr strhává pláštěnky. Klaryndu Vasylivnu předávají dobrovolníkům. 
Borys a Jura stojí v dálce, vypadají jako velcí ptáci. Za moment se vydávají zachránit ostatní. 
Na výjezdu z Chersonu je čerpací stanice. Známý záchranář, který byl před několika dny na Korabelném náměstí, největším evakuačním místě, vypráví, že včera zachránil svoji třídní učitelku, která ho kdysi chtěla vyhodit ze školy. Dál na benzínku přichází Artur. Má na sobě bílý hotelový župan, všechno oblečení si namočil, když spadl z vodního skútru. 
Artur bojuje poblíž Písků v Doněcké oblasti, ale vzal si na pět dní propustku. Pod jeho velením jsou tu tři kamarádi, kteří byli dříve ranění: teď vojáci společně zachraňují lidi v Chersonské oblasti. Artur uspořádal sbírku na instagramu na dva vodní skútry, těmi odváželi ty, kteří se poté, co Rusové protrhli Kachovskou přehradu, ocitli v nesnázích. 
Artur ukazuje na obrazovce svého mobilu fotky utopených nepřátelských vojáků. Posléze vypráví, že má teď kocoura Chersona, jeho matka se utopila, ale koťata vytáhli z pod eternitu v zatopeném domě. 
Přichází jeden z jeho kamarádů. 
„Má v noze díru jak dámské přirození,” směje se Artur. „Co jiného by mohl dělat, když chodí a čvachtá? Říkal jsem mu, ať si ty nohy schovává. Ale on mě neposlouchal. A jednoho dne mi povídají: ‘Je raněný, střepina.‘ Popravdě se mu v zákopu stýskalo po holkách, tak si pořídil takovou parádu.“ 
„To by přece musel být jogín!” 
„Ani ne,” kluk bere do rukou patu, ztěžka ji vytáhne nahoru a přitáhne si ji k sobě. „Nemusel.” Všichni se smějí. Život jde dál. 
Ale brzy může ve městě začít epidemie. 
Někdo dokonce říká, že už se objevily případy cholery. 
Déšť ustává. Když ještě před dvěma hodinami bičoval řeku a bratři Jurij a Borys se dívali do dálky, řekli jednohlasně: 
„Voda smyje ostrovy… Řeky změní řečiště… Zemřou miliony živých stvoření…” 

UPD 

Uplynulo několik měsíců. Válka stále trvá. 
Bratři Kňažynští kromě plavby na „Drakaru” jezdí autem a rozvážejí humanitární pomoc. Říkají, že jsou rádi, že je to přivedlo k dobrovolnictví. Auto je zalepené páskou, když projížděli městem, zadními dveřmi proletěla střepina. Vzadu naštěstí nikdo neseděl. 
Borys a Jurij často jezdívali na ostrov Korabel, kde nás lidé hostili plovem. Říkají, že nás lidé pozdravují. Paní Klarynda také pozdravuje. V červnu se úspěšně dostala do Kyjeva, dobrovolníci jí pomohli vyřídit dokumenty, a teď se kochá katalpami u příbuzných v Portugalsku. 
Karen dělá dobrovolníka i nadále. Borys a Jurij se s Karenem viděli, když ho vojáci poprosili, aby jim sehnal člun. Ptal se Kňažynských, jestli náhodou neviděli kolem ostrovů nějaká opuštěná plavidla. Kňažynští, kteří takové čluny opravdu viděli, nejdříve hledali jejich majitele, a když je nenašli, předali je místní domobraně. 
A co se vojáka Artura, kterého jsme potkali na benzínce, týče, soudě podle instagramu ještě pořád bojuje. Artur natáčí videa s drony, střelnými zbraněmi, koťaty, dětmi, vypráví o dni stráveném v boji, o raněných… 
Kňažynští se snaží nevplouvat na hlavní tok Dněpru, přesouvají se říčkami a jezery, zatopenými oblastmi, aby nenarazili na sabotážní průzkumné jednotky a nedostali se pod palbu. 
Několikrát se klukům podařilo přistát na ostrově, kde měli chalupu. Na ostrově zůstal na stráži samotný strýček Kolja. Když byl chladný den, zatopil si v kamnech. Rusové ho nejspíš viděli přes termovizi a pálili po něm z minometů. Proto se strýček Kolja rozhodl, že na ostrově přes zimu nezůstane. 
„Z naší chalupy zbyla hromada cihel. Naše chalupa už není. Ale Dněpr naplavil ostrov a území se ocitlo metr nad vodou. Jednoho dne ji obnovíme, teď tudy ovšem prochází frontová linie. 
Naposledy, když jsme tam byli, po nás z levého břehu začal střílet ostřelovač.” Takže rychle utekli, naskočili na loď a pluli pryč. 
Spousta ostrovů, kde dřív byly sady, jsou nyní zarostlé. Ovocné stromy, všechny ty meruňky, višně, švestky, třešně, jahody, maliny, o kterých v červnu mluvili Kňažynští, se během těch dvou týdnů „zadusily” ve vodě, místo toho je teď celý pozemek zarostlý souvislými nepropustnými vrbovými houštinami. Kluci se loučí, v dálce asi dvou či tří set metrů od nich je slyšet výbuch. 

* 

Cormac McCarthy, jeden z nejvýraznějších spisovatelů konce 20. a počátku 21. století, jehož citátem začíná tento text, zemřel, když jsem dopisoval svou reportáž (část bez aktualizace). Jeho román Cesta (2006) pojednává o putování, které podniká otec a syn v postapokalyptickém světě, jenž zasáhla ekologická katastrofa, kde jsou otrávené řeky, stromy bez listí, které jen zlověstně skřípou předtím, než spadnou k zemi, neštěstí, po němž není možné nové zrození, po němž existuje jen jednosměrná cesta. Autor zakončuje svůj text pasáží, již ocituji a zakončím s ní i text vlastní: 
„Kdysi bývali v horských bystřinách pstruzi. Byli vidět, jak stojí v jantarovém proudu, bílé okraje jejich ploutviček se míhaly ve vodě. V ruce byli pstruzi cítit mechem. Kroutili se, lesklí a svalnatí. Na zádech měli klikatou kresbu, mapu světa ve svém prvopočátku. Mapy a bludiště. Mapy toho, co už nelze vrátit. Co už se nedá napravit. V hlubokých roklích, kde žili, bylo vše starší než člověk, všechno si broukalo a bzučelo nad tou nekonečnou záhadou.“ (1) 




1.
Cormac McCarthy, Cesta, Praha: Argo, 2006. Z anglického originálu The Road vydaného roku
2006 přeložil Jiří Hrubý.