1889

Před šibenicí, jejíž trámy pokrývá jinovatka, stojí kat. Na jeho černé buřince ulpívá sníh. Vedle něj jeho nejstarší syn, rovněž v černém, se živýma očima, roztřesenýma rukama, odhodlán udělat dojem. Je mu osmnáct let, na bradě mu po holení zaschlo několik kapek krve a píše se, že je to teprve jeho druhá poprava. První vykonal před rokem, když jeho otce postihla srdeční slabost a přestal cítit paže, tudíž nezbývalo, než aby ho syn zastoupil a popravu provedl rukou tak jistou, že jej noviny označily za jistého nástupce. Druhý z pomocníků je mladičký student medicíny, který práci získal náhodou, když se potkal s katem v místní hospodě. Mrtvol se prý nebál, při studiu jich ostatně již několik viděl a zlákala ho představa snadno vydělaných peněz – teď se ale na šibenici třese jako osika a choulí se do tmavomodrého svrchníku, protože nic teplejšího, ale ani tmavšího nevlastnil. Kolem šibenice je půlkruh vojínů, loket k lokti, kníry se jim tetelí mrazem, a za nimi už se tísní diváci, mezi nimiž jsem stísněná i já, a nás všechny tísní stěny vězeňského dvora, kde ze zamřížovaných oken cel vykukují všechny ty tulačky, zlodějky, andělíčkářky a vražednice, rozechvělé úlevou, že dnes na ně nepřišla řada, přesto neschopny odtrhnout oči od smrtícího divadla.

Z nebe se snáší vločky, drobné a ostré jako skleněný prach, a mráz námi všemi lomcuje, ale držíme. Většina diváků sundala rukavice a ruce spoutala růženci, někteří zdvihají k nebi svaté obrázky. Jiní škrábají do zápisníků, které si opírají o zápěstí nebo o rameno diváka před sebou. Všichni natahují krky, jak se snaží spatřit čerstvě stlučenou šibenici v celistvosti a nahlédnout katovi do otevřeného koženého kufru, který mu leží u nohou. Já se také natahuji na špičky, i když ještě není co k vidění, a holou rukou si svírám hrdlo.

V tu ránu započne bubnování.

Ozve se zaskřípění otevírající se brány.

Krista vstoupí na dvůr v doprovodu ředitele a vězeňského duchovního. Má na sobě šaty světlé barvy, s rozepnutým límcem, šlachy na krku se jí napínají. Je zapásána do kožené šněrovačky, která jí svírá paže kolem těla. Diváci se před ní rozestupují jako moře před Mojžíšem, bubny víří, vojíni jsou v pozoru. Krista jistým krokem vystoupá k šibenici. Duchovní přiblíží krucifix a Krista k němu natáhne ústa. Zároveň s pohybem jejích rtů pozvedne několik ctitelů v publiku svaté obrázky. Katův syn mezitím klekne na jedno koleno, sáhne Kristě pod sukně a začne jí svazovat nohy. Kdosi kousek ode mne se zasměje. To se musí výš, hochu! Odpovědí je mu však jen hrobové ticho. Postavím se na špičky. Krista má boty nazuté naboso a promodralé nohy jí pod provazy bělají. Zatímco katův syn utahuje provazy s téměř omluvným úsměvem, student medicíny se statečným výrazem zkouší pevnost nalojované smyčky nad její hlavou. 

Duchovní odtáhne krucifix od Kristiných úst, udělá jí prstem na čele křížek. Pak ji pomocníci přitáhnou na propadlo. Vsadí jí hlavu do smyčky. Jak se jí smyčka dotkla hrdla, Kristin dech ztěžkne. Padne to na ni, to vědomí, že není cesty ven. Je lapena, smyčka se stahuje, těžce se jí dýchá, paže se ve šněrovačce napnou, šlachy na krku se vyboulí, duše se možná smířila, ale tělo se brání. Pohnou se jí rty. Chce něco říct! Její hlas je však spoutaný a bubnování příliš hlasité, od úst jí začnou samou námahou odlétávat sliny. Bubny víří.

Daří se mi odezírat z jejích rtů a jsou to pořád tatáž slova.

„Viděla jsem Ji!“

„Já jsem nevinná!“

Vyrazím vpřed, procpu se mezi dva muže v kabátech, jenom aby mne popadli dva vojíni a hlasité bubnování zarazilo výkřik v mých ústech. Snažím se zakousnout do dlaně, která mi svírá obličej, prokousnout černou kůži rukavice, ale nedaří se mi to, stejně jako se mi nedaří vyprostit z paží, které mne svírají, zapřu nohy o zamrzlou zem a vzepřu se vší silou, kterou v sobě mám, ale nestačí to, jejich dvě těla mne hravě přetlačí, podlomí mne v kolenou a srazí mne, šibenice zmizí z dohledu a mám před očima jen tmavou zeď všech holínek a nohavic, a když mne silou opět zvednou, je to právě včas, abych naposledy spatřila Kristinu živou tvář. Naše oči se na vteřinu setkají. Její plíce naposledy naberou vzduch. To, co chce říct, už ale neuslyším – jenom skřípající dřevo, jak se otevírá propadlo.

A pak se nalojovaný provaz napne pod tíhou jejího padajícího těla.

Je slyšet zadušený výkřik a křupnutí, a pak nás zalije ticho.

Provaz, který je příliš krátký, zadrnčí. Kristiny nohy, svázané pevně k sobě, se propínají, ohýbají a hledají pevnou zem.

Kat se synem si vyměňují poděšené pohledy, provaz je špatně vyměřen, smrt se stává nedůstojnou. Student medicíny vykročí k provazu, nejspíš ho chce odříznout, ale ředitel věznice ho zadrží. Někdo z diváků se zaúpěním omdlévá. Kristino tělo se mrská dál, oční bulvy protáčí se na bělma, paže se pokouší vyprostit z řemenů. Nedokážu se na to dívat, zároveň však vím, že nesmím promarnit jedinou vteřinu.

Ten smrtelný zápas trvá celé hodiny a já ani jednou nemrknu, nevydechnu. Trvá to věčnost, ale konečně, konečně tělo zápas vzdá a duše letí k nebesům.

Kolem mne pronesou dva muži jednoho žurnalistu, který během popravy omdlel.

Ke Kristě vykročí lékař a rozpárá jí předek šatů, aby zkontroloval, jestli dýchá. A rozezní se umíráček. Duchovní pozvedne kříž. Okolostojící muži obnaží hlavy. Vojíni mne pustí a já se před ně vysypu na zem jako balík hadrů. Katův syn se odvrátí od těla, odpotácí se ze schodů dolů a pozvrací se. Student medicíny má na ústech kapesník a snaží se prodrat od šibenice k bráně, diváci mu však neuhýbají, žurnalisté ho chytají za rukávy, a tak zařve a prudce zamává rukama, aby mu udělali prostor. V tom výkřiku je všechna bolest světa, já však ze sebe nemůžu vydat ani hlásku. Na okamžik mne napadne, jestli jsem také nevydechla naposled. Cítím, jak mi tající sníh prosakuje spodničkami, ale nedokážu vstát. A pak to uvidím.

Místo toho, aby diváci zamířili rovnou k východu, jdou kolem šibenice, kde stále visí Kristino tělo. Chvíli nevidím, co dělají, ale pak si toho všimnu. Vytahují z kapes zavírací nože a odřezávají ze šibenice třísky. Ty pak schovávají do kapesníků nebo mezi stránky modlitebních knížek. Nechápu, co to má znamenat. Připadá mi to jako svatokrádež, jako by si jeden po druhém ustřihávali kadeře jejích vlasů, avšak nemám sílu cokoliv říct. Dokud se dvůr nevyprázdní a Kristu nezačnou sundávat do rakve, nejsem schopna ani vstát ze země. Doufala jsem, že bude vypadat, jako by spala. Obličej má ale v posmrtné křeči, oči má dokořán, krk přeražený doleva. Roztřesenou rukou se natáhnu a dotknu jejích vlasů, jejích pootevřených úst. Před očima stále vidím její padající tělo. Nic z toho, v co jsem v hloubi duše doufala, se nestalo. Nebesa se neotevřela, bílá holubice se nerozletěla. Žádný zázrak se nestal. Zemřela jako člověk z masa a krve. Není zázračná, není svatá, jenom děvče, které se nestihlo dožít třiadvaceti let.

Víko rakve se zaklapne, je natřené na černo a je na něm namalován bílý kříž. Dozorci rakev zvednou a odnáší ji pryč. A já ji doprovázím tak dlouho, co mne jen nohy unesou, s prsty dotýkajícími se zavřeného víka.

Viděla jsem Ji. Opravdu, Kristo?

Já jsem nevinná. Jsi, dcero moje?

1881

Začalo to v létě.

V hospodě se nedalo dýchat, měly jsem blůzy vyhrnuté do podpaží, studené namočené hadry za krkem, okna otevřená dokořán. Všem se nám vlasy lepily na krk a nadávaly jsme, že zrovna dnes nepřišel holič, jemuž jsem obvykle dovolila stříhat u jednoho ze stolů pod podmínkou, že si každý z jeho zákazníků koupí alespoň jednu skleničku. Hospodu, do níž jsem se narodila, jsem milovala. Vonělo to tu dřevem, pivem a nastrouhaným mýdlem, které se spolu s ostříhanými vlasy zachytávalo do spár mezi prkny. Stěny byly bíle omítnuté a pokryté svatými obrázky, za jejichž rámečky jsem v létě zastrkávala sušené květiny a v zimě větvičky borovic. Dotek ženské ručky, jak by řekl můj muž.

Podobně jsem si dávala záležet i na ubrusech, které pokrývaly těch osm dřevěných stolů, které v místnosti byly. Kdysi bývaly bílé, neustálým praním a používáním však zežloutly, ale já se vždycky hrbila nad každou dírkou, každou utrženou krajkou, každou skvrnou od omáčky nebo od piva. Kachlová kamna byla smaragdově zelená, pult s pípou naleštěný tak, že ho člověk mohl málem používat místo zrcadla, za ním dvě řady skla a nad nimi dva portréty, jeden císařpána a druhý císařovny na koni. Od výčepu se chodilo do kuchyně, z kuchyně do světnice nebo do dvora, kde bývala svého času stáj, teď v ní však byla jenom hromada dřeva a slepice. Bylo mi tehdy pětatřicet let a toho léta jsem byla pátým rokem vdovou. V hospodě jsme po smrti mého muže žily a pracovaly tři, já, moje první a jediná dcera a Anežka, sirotek a posluha. Dceřino jméno psali různě, Kristina, Kristýna, Kristína, ale nikdo jí neřekl jinak než Krista. Onoho osudného dne jsem ji vyslala s odřenou bandaskou a vykasanou sukní do lesa, aby nasbírala borůvky

Děvče šlo do lesa, jako každý den, psali.

Ale v šestnácti letech už to nebylo žádné děvče. Dokončila školu s vynikajícími známkami, chytřejší a pohotovější ženštinu by člověk pohledal, do školy však chodila nerada, slabomyslná, obličej měla ještě dětský, nevinná, ale tělo dospělé, necudná, měla tmavé vlasy, krásné, dlouhé a bohatě nakadeřené jako císařovna, dáma, husté obočí, ještě hustší řasy, pod nosem jemný knírek a byla pomalu vyšší než já, mužná. Už v pěti letech jsem ji postavila na štokrle v kuchyni a dala jí do ruky ostrý nůž, aby porcovala, ochotná, v osmi letech dostala do ruky sekeru, aby na dvoře štípala třísky do kamen, neurvalá, v deseti letech byla schopna rukou jistou zlomit kuřeti vaz, vykrvit jej a oškubat, stejně tak vzít do ruky váleček, klepnout jím rybu po hlavě, chytit ji pod skřelemi a vyhrábnout vnitřnosti. Krvelačná. Mnohé se toho o ní napsalo a mnohé ještě napíše.

Ke každému dni přistupovala s vervou, kterou jí mohl kdekdo závidět.

Stejně jako mně se jí hnusilo, že dřeme v hospodě, která nám padá na hlavu. A že k nám chodí akorát tak Stehlík a jeho dřevaři, co ji už jako dítě chytali za zavazování u zástěry a smáli se, když se jí nedařilo vytrhnout.

Stehlík ten den seděl na pivu uvnitř. Pil u mne zadarmo, a ještě jsem mu každého prvního splácela dluh, a tak se mohl roztahovat. Čím víc toho vypil, tím víc po mně toužil. Věděla jsem, že se jednou propije k okamžiku, kdy si mne vezme násilím. Cítila jsem hrůzu, že mne má v hrsti muž, kterého jsem si nikdy nevážila. Musela jsem být opatrná. Pořád jsem se na něj usmívala, občas se nahnula a lehce se ho dotkla, občas si povolila uzel vlasů, občas navlhčila rty, nechala ho, aby se o mne otřel kolenem či paží, a hned zas pružně uhýbala. Stehlík byl navíc za ty roky jediný, kdo mi nabídl sňatek. Sice v opilosti, ale upřímně. Asi takhle: „Lojzičko, nenapadlo tě někdy, že by ses za mne provdala?“

A ten den, kdy šla Krista sama do lesa, jsem zas jednou uvažovala, že bych jeho nabídku přijala.

Přes to všechno, co se přihodilo, přes chátrající podnik i špatnou pověst, jsem byla stále mladá vdova. Nakonec se vdá každá. A já jsem byla vždycky pohlednější než každá. Do sňatku mne krom mladého, osamělého těla nutila i účetní kniha. 

Ten den jsem nesla Stehlíkovi už čtvrté pivo. Po páteři mi tekla krůpěj potu, pod sukněmi se mi napínaly svaly. Stehlík měl vyhrnuté rukávy košile a četl noviny. Zvedl ke mně oči. Viděla jsem, jak modré má duhovky a jak krvavá bělma. 

Pokládala jsem před něj sklenici zrovna ve chvíli, kdy do světnice vtrhla Krista. Vypadala příšerně. Měla bílý obličej a ruce zamazané od borůvek, fialové na špičkách a červené v dlaních. Podobné skvrny měla i na šatech, na kolenou. Natáhla jsem k ní ruku, ale v tom okamžiku se jí protočily oči až na bělma a sesula se na zem, jako by ji podťali. Probrala se, jen co jsem se jí dotkla. Obličej měla zasněný, víčka se jí třásla.

Stehlík se vykláněl zpoza stolu, ptal se, jestli má volat doktora. Anežka vyběhla z kuchyně, padla vedle Kristy na kolena a pokoušela se ji křísit studenou vodou, která jí kapala z cípu promočené zástěry.

„Kristo? Kristino, co se stalo? Co je s tebou? Udělal ti někdo něco?“

Krista zavřela oči a rozklepala se. Na čele jí vyrazil pot. Začala děsivě úpět. Popadla jsem ji za ramena, začala s ní třást, a nakonec mi nezbývalo, než jí

dát dvě rány, jednu na každou tvář, jak jsem to dělala, když byla neposlušná. Jen co rány dopadly, hlava jí klesla na parket a byla jako zabitá. Anežka se jemně dotkla jejích vlasů. Krista rozevřela oči a řekla to, co po ní pak celé roky opakovaly všechny noviny v zemi.

„Viděla jsem Ji.“

Naklonila jsem se k ní. „Cos viděla, Kristo?“

„Slovo boží,“ zašeptala.