Co bylo dosud? Cesta ze školy domů, podél níž se vinula řeka Čuruk-Su, budovy a zahrady v naší ulici, malá čtvrť číslo šest na pahorku v dáli, kiosky a drobné restaurace po obou stranách Chánova paláce a také samozřejmě komplex Chánova paláce samotný, do jehož dvora jsem sice roky nenahlédla, ale jenž se mi vryl do paměti svou střechou pokrytou taškami, svými vyřezávanými okenicemi, malbami a minarety. Azán, volání k modlitbě, jsem každý pátek z Chánské mešity slyšela ve svém pokoji; byly tam i jiné mešity, kde azány zpívali každý den, ty byste ale z našeho domu nezaslechli, mohli jste je však vyčíst z tváře města. Když někde stojí minaret, hned to dodá městu charakter.
Vědomě milovat město mě naučil Borja. Byl květen a procházela jsem se ve společnosti lidí různého ražení. Borja se přestěhoval z Alupky od babiček, u kterých vyrostl, do Bachčisaraje k mámě, ta už pět let pracovala v místní nemocnici. Uměl spatřit město, protože nebyl zdejší. On Chánův palác opravdu viděl, my ne, pro nás to byl odjakživa jen obyčejný prvek v krajině, kam jsme čas od času chodili na školní exkurze nebo kvůli „uličce slávy” s veterány v jabloňových sadech, které se nacházejí u památníku neznámého vojína. Chápala jsem to: pro Achtema, Aliju a Chalila měl být celý dvůr s mešitou, terasami, chánským hřbitovem, harémem a lázněmi něčím jiným než pro nás. Teď bychom možná řekli, že to bylo jejich místo síly, ale Borja kupodivu věděl o Chánově paláci a o celém Bachčisaraji víc než Achtem. To on vyprávěl o tom, že dvůr paláce, který je hned vedle mešity, nebyl dříve oplocený, že brána přibyla v 17. století kvůli obraně před příchodem Potěmkina a jeho vojska. Bojra říkal, že ČufutKale, kde jsem doposud byla jen na školních piknicích, je fenomén, nikde už takové jeskyně, mauzolea a kenesy nejsou. Zdůrazňoval: když jdete po proudu Čuruk-Su, je to jako cestovat časem, jelikož budovy jsou podél něj seřazeny od starých k novějším. Právě od Borji jsem se dozvěděla, že blázinec v našem městě nebyl blázincem od počátku, ale sloužil nejprve jako náboženská škola Zincirli medresa (1). Borja, a také Achtem-odža (2) věděli (a ostatní nikoliv), že na našich skalách, tu šedých, tu růžových, tu béžových a občas i bílých (záleželo, odkud a kdy se díváte) vysazovali borovice záměrně, aby se skály nerozpadaly. „Jestlipak vidíte, že rostou jako takové záplatečky?” říkal mužný Borja, z jehož úst mazlivá zdrobnělina záplatečka zněla dojemně.
Tehdy jsem uslyšela krymskotatarské slovo sandyk – truhla. Najednou se mi zdálo, že Krym je právě takový sandyk z pohádek, sandyk s drahým kamením, a Bachčisaraj je vlastně sandykta sandyk, truhla v truhlici.
Velké listy jako tlapy kolem pramene, odkud vytéká Čuruk-Su. Dlážděné ulice s ostrými zatáčkami, jež rychle vedou z kopce. Rudé střešní tašky. Přízemní okna. Nápisy na budovách v různých jazycích. To pravděpodobně můžete vidět i leckde jinde, ale aby tam navíc byly ještě štíhlé minarety, mauzolea a všudypřítomná vůně tymiánu a levandule… V dětství mě ani nenapadalo, že si město musím zapamatovat tak, abych si mohla vždy podle potřeby veškeré vzpomínky vybavit, protože v budoucnu už bude sotva možné vše vidět a cítit na vlastní kůži.
(V průběhu let se budu bát, že na ulice města zapomenu. Kvůli fotografiím se na sociálních sítích přidám do bachčisarajské komunity. Znovu si prohlédnu fotografie, abych nezapomněla. Vzpomenu si na sadu vytištěných fotek, které Chalil pořídil na analog ještě v dobách našeho mládí. Tato sada zůstala v domě mých rodičů a budu je muset poprosit, aby mi je naskenovali a poslali mailem. Otevřu si google mapy, abych se „prošla” ulicemi, abych si připomněla, kde se nachází budovy, meandry Čuruk-Su, jak vypadá světle šedá stepní zem, skály jako stěny a na skalách borovice, které jsou vysázené „jako takové záplatečky”. Přečtu si Şamila Alâdina, abych si vybavila město, které jsem vlastně ani nemohla znát a jež už nikdy existovat nebude, ale přesto je to město žijící v každé cihle, vznáší se v povětří, přebývá v zemi.)
Různé větve Borjových předků žily na Krymu od dávných časů: jedni možná už od pravěku, jiní od 19. století. Prapradědeček se sem dostal z Orlovské gubernie, když v Ruském impériu zrušili nevolnictví. Přijel sem stavět vily, protože to dobře uměl, a Krym se tehdy živelně rozrůstal. Jeho syn, Borysův pradědeček, vystudoval architekturu a oženil se s místní Karaimkou. V roce 1935 pradědečka deportovali do Nikolajevska na Amuru, aby budoval město. Borjova babička se narodila právě tam, spolu se svou sestrou-dvojčetem. V roce 1937 pradědečka uvěznili a za půl roku popravili. „Ani ho nemuseli popravovat,” říkal Borja, „do koncentráku to nebylo daleko, v Amurské oblasti jich bylo jak máku.”
Členové rodiny „zrádce vlasti”, prababička s dětmi, do konce války zůstaly v Chabarovském kraji, tehdy se pokusily přestěhovat. Nebylo možné vrátit se na Krym hned, v nejlepším případě by je poslali zpátky, proto se každých sedm let stěhovali dál a dál na západ, pokaždé se usadili blízko věznic a nechávali se tam dobrovolně zaměstnat: od Blagověščenska po Kazachstán.
Žádná z dcer se nikdy nevdala a celý život žila dvojčata spolu. Jedna porodila dceru, Borjovu matku. Obě dvě babičky byly zdravotní sestry, obě dvě byly pro Borjovu matku mámami a pro Borju babičkami. Nikdo z rodiny nikdy nevstoupil do strany, „nemohli jít proti svému dávivému reflexu”. Borjova máma se taky nikdy nevdala. Nejprve pracovala jako porodní asistentka v Jaltě, ale kvůli jednomu nešťastnému románku s primářem porodnice se rozhodla přestěhovat do jiného města, a nakonec dostala práci v Bachčisaraji.
Kam jsme se my mohli hrabat na Borju s jeho pradědečkem architektem? Vlastně na tom možná byli stejně s Alijou, její prapradědeček byl umělec, prababička si z vyhnanství psala se Sabrie Eredžepovou (3) a její dědeček se znal s Rollanem Kadyevem (4).
Kdo jsem byla já vedle Borji, Aliji a Chalila, vedle Achtema? Přátelé mých rodičů byli převážně inženýři, daňoví úředníci, místní činitelé, protože táta pracoval v cementárně, máma na finančním úřadě, takže jsem se ve společnosti těchto přátel neměla moc čím chlubit. Nemohla jsem příliš vyprávět ani o dědečcích a babičkách, o permských vlastně vůbec nic, o krymských málo. Nemohla jsem, a ani jsem nechtěla. Mezi těmito lidmi bych se o nich styděla vyprávět.
Inna Ivanivna, naše afektovaná Inna Ivanivna, si při výkladu o Puškinovi nebo o postavách Dostojevského utírala slzy, pila valeriánské kapky a pronášela věty, které bylo radno zapisovat si do sešitu, neboť naše poznámky posléze kontrolovala a opravovala i složitou interpunkci: „Velikost ruské literatury spočívá v tom, že čtenář k hrdinovi, člověku, který s sebou nese zkázu, nechová nenávist, ale pochopení, a díky peru vynikajících spisovatelů rozumí každému hnutí duše takového člověka, malého a trpícího.”
Tehdy Inna Ivanivna vášnivě vyprávěla o seriálu Ruské impérium, který příležitostně vysílala ruská NTV, jež měla každou chvíli vysílat jeho pokračování.
„Můžeme se považovat za šťastné už jen proto, že žijeme v době, kdy takové filmy vysílají. Měli bychom se pyšnit tím, že žijeme na Krymu, jelikož je opěvovaný významnými ruskými spisovateli, kterých si váží lidé po celém světě, Alexandrem Sergejevičem Puškinem, Lvem Nikolajevičem Tolstým, Antonem Pavlovičem Čechovem… tito spisovatelé jsou Bohem požehnaní, a my, Krymané, jsme také požehnaní, jelikož jsme co by kamenem dohodil od carských paláců – Livadijského, Voroncovského… Jsme těmto velkolepým osobnostem přímo na dosah ruky. Cítíte, jaké to je, jak to k nám patří?” ptala se Inna Ivanivna v extázi.
Taky jsem ten film zhlédla. Nelíbila se mi Kateřina II., ale bylo mi líto popraveného Mikuláše II. a obzvlášť jeho dcer i syna s hemofilií, o těch se ještě v onom seriále nemluvilo, ale četla jsem o nich.
Nelíbila se mi extáze Inny Ivanivny, ani její slzy, ani valeriánky. Vadil mi její patos. Moji spolužáci se také vysmívali jejímu vznešenému… stylu, ale já jsem jí navíc nemohla odpustit jednu věc: hádky s Elzarou o rodném jazyce.
Při hodině, kde na jazyk přišla řeč, Elzara řekla, že jejím rodným jazykem je krymská tatarština. Inna Ivanivna se zeptala:
„A ty opravdu tak dobře mluvíš krymskou tatarštinou? Lépe než rusky?”
Elzara nemohla s jistotou odpovědět.
„Elzaro, jak potom v takovém případě můžeš nazývat krymskou tatarštinu svým rodným jazykem? Když skoro všechna literatura, kterou od malička čteš, je v ruštině, když mluvíš i píšeš převážně rusky? A to není zdaleka všechno, jelikož něco podobného bys mohla dělat i v emigraci, ale ty dokonce rusky přemýšlíš!”
„Neliším se v tomhle ohledu od ostatních krymských Tatarů mého věku,” odpověděla Elzara. „Ale devadesát dva procent mého národa považují krymskou tatarštinu za svůj rodný jazyk.”
„Když to říkají, měli by ale krymskou tatarštinou také mluvit, měly by existovat různé slovníky, knihy, krymskotatarské pořady… Proč neexistují?”
„Promiňte, ale proč neexistují, má svoji příčinu… Krymští Tataři směli půl století používat svůj jazyk jen mezi sebou, jelikož žili v zahraničí, a teď, když se vrátili zpátky do Vlasti, nemohou plnohodnotně používat krymskou tatarštinu, protože všichni okolo mluví rusky.”
„Elzaro,” povzdechla si Inna Ivanivna, „když se jazyk nerozvíjí, tak to není proto, že všichni okolo mluví jiným jazykem. Je to proto, že v dané řeči nejsou sklony k rozvoji. Jestliže je jazyk ve své podstatě plnohodnotný, může fungovat za jakýchkoliv podmínek. Slyšela jsi o čtvrti v New Yorku, která se jmenuje Brighton Beach? Představ si to: Amerika, mluví se tam anglicky, ale je tam jedna čtvrť, kde skoro všichni mluví rusky, vysílají tam ruské rádiové stanice, televizní studia, redakce novin… Takže to přeci jen může fungovat? A to není zdaleka všechno. Rodná řeč je pro člověka ta, ve které přemýšlí. Z toho vyplývá, že ty nemáš vůbec žádné předpoklady k tomu, abys mluvila o krymské tatarštině jako o svém rodném jazyce.“
Elzara nedokázala hned bez rozmyšlení reagovat, ale s učitelkou samozřejmě nemohla souhlasit, proto nejistě kroutila hlavou. A já si na tu situaci vzpomněla proto, že na konci deváté třídy jsme měli zvláštní hodinu ruské literatury o písemnictví rodného kraje. Jedno z děl bylo od Seitumera Emina. Lenur už s námi v té době do školy nechodil a Elzara, bohužel, zrovna chyběla. Zojka Vaščučka, když viděla pod názvem díla příjmení, řekla: „To přece není žádný ruský spisovatel! Určitě je krymskotatarský. Proč se tu báseň učíme v hodinách ruské literatury?” Inna Ivanivna odpověděla: „Děti, nebudeme to příliš rozpitvávat. Všichni, o kom se tady učíme, jsou ruští spisovatelé.”
Po rozhovoru s Elzarou o jejím rodném jazyce jsem pochopila, že už se nikdy, nikdy nebudu moci dívat na Innu Ivanivnu stejnýma očima jako v osmé třídě, kdy jsem začínala chodit na olympiády, kdy jsme společně jezdili do Ruského (podle Inny Ivanivny toho správného) kulturního centra, když jsme šli kolem Kujbyšatnyku, kde se rozléhaly dětské hlasy. Inna Ivanivna můj obrat vycítila, někdy před všemi ostatními, někdy si sama pro sebe říkala: „Bože, Utajevová…”
Dívala jsem se na ni tázavě. A ona pokračovala:
„Posloucháš neuvěřitelné skazky místo toho, abys rozvíjela svůj literární talent. Nebo se snad chceš stát ukrajinskou nebo krymskotatarskou spisovatelkou?”
Nevěděla jsem, co na to odpovědět, takže jsem jen pokrčila rameny a řekla: „Nechápu, o čem to mluvíte.”
„Pamatuješ si citát z Puškina?” povídala učitelka, která byla schopná na každou situaci vytáhnout citát ze zlatého fondu ruské poezie. „... ruské moře slávské zdroje spojí?“ (5)
Tyto řádky jsem slyšela poprvé. Ale já jsem Puškinovo dílo vlastně znala jen povrchně.
1.
Medresa (muslimská střední a vyšší škola) založená roku 1500 krymským chánem Mengli Gerajem v Salačyku, prvním hlavním městě Krymského chanátu (nyní se Salačyk nachází v okrese Bachčisaraj).
2.
Přípona tradiční v muslimských zemích, znamená učitel nebo mistr, v tomto případě se může toto oslovení přeložit jako ctihodný Achtem.
3.
Sabrie Eredžepova (1912–1977) – krymskotatarská zpěvačka, nazpívala písně ve filmu Záporožec za Dunajem (1937).
4.
Rollan Kadyev (1937–1990) – krymskotatarský fyzik a bojovník za lidská práva.
5.
Alexandr Sergejevič Puškin, Utrhačům Ruska z knihy Výbor menších básní, vydal J. Otto 1894 v Praze, přeložila Eliška Krásnohorská.
