ÚTĚK
Tomáš Toman sedí v autobuse a jede směr Istanbul. Prchá. Před českou spravedlností. Včera uspořádal mejdan pro své kamarády z pražského Jižáku. Párty to byla divoká. Asi tak, jako když se loučíte s lidmi, které dost možná už v životě neuvidíte. Ještě divočejší ale bylo to, co Toman zažil v předchozích měsících.
Jeho podobiznu ukazovali v televizi, byl hledaným mužem – „mužem, co zabíjel“. Při rvačce, která se strhla nad ránem u jednoho z pražských klubů. Městský soud v Praze jej poslal na spoustu let za mříže.
Teď ale sedí v autobuse, ještě má trochu kocovinu a přemýšlí o tom, co se to vlastně stalo. Má na to dost času, cesta do Turecka, na kterou se mu kamarádi včera složili, nemá konce. A to se chtěl po souši vydat až do jihovýchodní Asie. „Mission impossible“.
Istanbul. Nasedá na letadlo, máma mu koupila letenku, a tak se dostane do Thajska. Bangkok, tady by se dalo zmizet. Jenže Toman zmizet nechce. Chce si koupit čas a vymyslet plán, jak očistit svoje jméno.
V Thajsku se zdrží jen krátce, dobrou práci prý lze snadno sehnat v Austrálii, radil mu nějaký expat v Bangkoku. Míří k protinožcům.
Melbourne. Má štěstí, v Austrálii opravdu hned sežene místo v cateringové firmě, a vlastně i ubytování. Ve skladu s alkoholem, pod schody, si udělá svoje „bydlení“. „Moje práce spočívala v tom, že jsme zajišťovali občerstvení, teda jenom chlast. Někam jsme přijeli, všechny jsme ožrali a pak to všechno sbalili a zas jeli domů,“ popisuje, čím se v Austrálii živil.
To už po něm ale pátrá Interpol.
Každé tři měsíce musí Toman z Austrálie vycestovat, kvůli vízu. Naposled odlétá na Bali.
Denpasar. Vše běží podle plánu. Když se po třítýdenní dovolené vrací, zastaví ho u pasové kontroly. „Tak, vy si pojďte stranou, řekli mi. Ještě chvíli jsem dělal hrdinu, že mi za chvíli letí letadlo, ale už jsem věděl, že spadla klec…“
Policie ho odváží na skútru, Toman si přitom v ruce drží kufr, projíždí hlučnými ulicemi Denpasaru a přemýšlí, jak asi vypadá asijský kriminál. Vidí se v přeplněné cele, s desítkami Asiatů a evropských pašeráků drog, přemítá, že jeho snaha vyhnout se vězení právě ztroskotala.
Televize Nova zatím doma v Česku hlásí zářez lovců lebek, čili detektivů z cíleného pátrání. Poté, co se jim „stopa českého vraha“ ztratila v Austrálii, objevila se „v indonéské Jakartě“. „Tedy opět problém, český vrah se teď mohl ztratit v zemi, kde žije 230 milionů lidí,“ líčí reportér TV Nova, obrázky z asijské metropole podbarvuje akční hudba. „Čeští policisté ale měli výhodu, rozeného Indonésana ve svých řadách. Rodným jazykem tak s tamní policií vyjednal zatčení,“ shrnuje reportér.
Tomana nezatkli v Jakartě, tedy na ostrově Jáva, ale asi o 1200 kilometrů dál, na ostrově Bali. Krom nedokonalé geografie má reportáž ještě pár slabších míst. Celé to zní jako bravurní akce českých mužů zákona. Reportér však nijak nekomentuje, jak se vlastně mohlo stát, že jim Toman vůbec utekl.
Navíc redaktor nectí paragrafy. Tomana nemůže nazývat vrahem. Nebyl odsouzen za vraždu, ale za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti.
Indonéští policisté právě zastavili skútry a míří, i s Tomanem, do restaurace. Objednají jídlo. Stůl se prohýbá pod talíři exotických vůní a barev. Tomana ale přešla chuť. „Byl jsem trošičku nervózní.“
VĚZENÍ
Vězení v Denpasaru není zas tak špatné. Říká se mu vila. Kupodivu tu bydlí chlapi i ženský dohromady. Přes den se tu zevluje, a když jste zadobře s bachaři, dá se tu popíjet. A hlavně – Toman tu má k dispozici chytrý telefon s internetem. O tom by si v českém vězení mohl nechat zdát.
Indonésie nemá s Českem smlouvu o výměně zločinců, nicméně o převozu česká strana jedná. Teď se hraje o čas. Toman v cele prochází svůj spis. Projíždí český tisk. Narazí na mou reportáž o bratrech Bártových. Jedna z postav toho příběhu mu je povědomá. Profesor Straus.
O pár minut později mi na facebooku přistane vzkaz. „Něco bych pro vás měl. Pan Straus asi švindluje i se znaleckými posudky. Jsem na Bali, můžu vám napsat víc. S pozdravem Tomáš Toman.“
„Aha, zajímavé. Tak se mi ozvěte, až se vrátíte z dovolené.“
„Nejsem na dovolené, jsem ve vězení.“
Tak začala naše devítiměsíční konverzace. Dostala jsem se k materiálům z jeho spisu.
„Neděste se, až si to přečtete, vykreslují mě tam jako zvíře. Já ale nejsem vrah.“
Spis je to obsáhlý a listovat jím není nic příjemného. Fotky z místa činu, brutální záběry, krev, detailní popisy smrtelného zranění, stopy, svědectví.
GAUDÍ Z HOLEŠOVIC
Cross Club Holešovice. „Původně to byl de facto bar pro známý. Nějakou dobu jsme fungovali na pololegální bázi, kdy jsme neměli zkolaudováno, nesplňovali jsme všechny nutné normy. Postupně jsme se ale profesionalizovali,“ říká v rozhovoru zveřejněném na stránkách Cross Clubu produkční Tomáš Zdeněk alias Lorenzo.
Ten klub je vidět ze silnice, jsou tu sochy z kusů šrotu, inspirace industriálem.
„Celý design se vyvíjel bez nějakých velkých plánů, obzvlášť na začátku to bylo spontánní. Designér Fanda Chmelík, když něco vyvíjí, tak to dělá gaudíovsky, bez přesných plánů. Ze začátku to bylo hodně pokus–omyl, skladba. Sháněli jsme materiál – obvykle ze šroťáku –, když ho bylo dost, rozhodli jsme se pro nějakou přestavbu, většinou za provozu,“ popisuje Lorenzo. Zdá se, že pokud mají kontroloři bezpečnosti provozu nějaké zlé sny, pak to v nich může vypadat jako v Crossu.
„Nebylo to tak, že by přišel s nákresy, co jak bude přesně do detailů… To určitě ne… V poslední době jsme měli například docela problém se zkolaudováním zahrádky, vznikala tím samým způsobem, proběhla stavba, pak se spočítala – dopředu již byla naddimenzovaná –, doupravila se dle norem a pak se udělaly plány a podle díla se teprve udělal projekt. Jenže na to nejsou připravené normy ani úřady. Na to, že by něco vznikalo jako umělecký projekt, jako dílo,“ popisuje Lorenzo na stránkách Crossu.
Píše se rok 2008. Na oné problematicky kolaudované, respektive nezkolaudované zahrádce zůstává nad ránem v krvi ležet mrtvé tělo.
Ten večer do Crossu přišel Tomáš Toman. Sedmadvacet let. V minulosti dvakrát soudně trestaný. V podmínce za ublížení na zdraví a vydírání.
U baru se potkal s Danielem L. Šestadvacet let. Rejstřík ještě pestřejší. Dvakrát v podmínce, dvakrát v kriminálu – na triku opatřování heroinu pro čtrnáctiletou dívku, zneužívání, loupežné přepadení a celá šňůra vykrádaček.
Daniel L. provokuje, má chuť se prát. Toman možná taky, není z těch, kdo by si jen tak nechal něco líbit. Jestli mají kontroloři bezpečnosti provozu někdy i noční můry, pak vypadají jako bitka těch dvou v Crossu.
Toman a Daniel L. jdou ven. Rvačka končí do minuty. Výpovědi svědků jsou rozmlžené promilemi alkoholu a rozestřené faktem, že se to celé seběhlo v hodině mezi psem a vlkem. V ranním šeru. Svědci mluví o ranách pěstí, kopancích, o řítící se soše, o „železném zvuku, ráně do hlavy“. Daniel L. zůstává nehybně ležet na zemi.
Toman utíká, na scénu přijíždí záchranka, policie. Práce tu je ale už jen pro patologa.
PÁTRÁNÍ
„Přijel jsem v šest sedm do práce. Na zahrádce leželo tělo. Policie sochu zabavila a odvezla. Okamžitě se to začalo řešit na serverech. V těch debatách figurovaly dvě věci: Že se tu dva kluci surově pobili a že spadl kámen a zabil ho. Byl jsem najednou stejně vinen jako ten útočník,“ vypráví mi v baru, na místě činu, sochař samouk František Chmelík.
Kluci z Crossu se tehdy hned zapojili do pátrání. Někdo říkal, že ten, co utekl, bydlí na pražském sídlišti Jižní Město. Je to rváč.
Toman zatím seděl v hospodě s kamarády, v televizi vysílali zprávy. Hlasatelka mluvila o mrtvém v holešovickém klubu.
Vzápětí si Toman vyslechl obžalobu, že způsobil těžkou újmu na zdraví, jíž Daniel L. podlehl. O rok později jej Městský soud v Praze posílá do vězení s ostrahou.
MÁMA
„Po rozsudku jsem se sesypala. Jenže pak soudkyně udělala chybu. Zapomněla Tomášovi prodloužit vazbu. Museli ho pustit na svobodu a měl čekat na nástup trestu. Jeho útěk jsem obrečela, ale fandila jsem mu,“ píše mi Jiřina Tomanová, matka odsouzeného.
Na Silvestra 2010 už byl Tomáš Toman v Austrálii.
„Když ho pak na Bali uvěznili, byl to pro mě šok. I když jsem to celou dobu čekala. Nejhorší byla televize Nova. Hlásila, že česká policie chytila brutálního vraha. Zhroutila jsem se. Byla jsem měsíc na neschopence,“ popisuje.
Pak se však sbalila a vydala se za synem do Indonésie, aby ho ve vězení mohla navštěvovat. Odtud píše právníkům i mně.
Právě na Bali, během devatenácti měsíců, totiž Tomáš Toman došel k závěru, že obrat v jeho procesu nastal ve chvíli, kdy se do něj vložil forenzní biomechanik Jiří Straus.
PROCES
Čtu si ve spise, jak František Chmelík vypovídal před soudem. Řeč je o jeho soše. Kovové konstrukci složené z několika kusů, která stála před klubem. Díle, které vytvořil pro radost. Otázkou je, zda hranatý kámen o váze patnácti, dvaceti kilogramů, zasunutý v horní části sochy, Daniela L. zabil, nebo ne.
Chmelík tvrdí, že ten jediný kus, ze stovek tun různého šrotu, který v Crossu je, že ten jediný – ten co možná Daniela L. zabil, zrovna na ocelovou konstrukci neumístil.
„Bylo mi řečeno, že ten kámen byl pravděpodobně vsunut nahoře. Snažil jsem se po tom pídit, protože denně je zahrádka uklizená, uklízečky chodí okolo, denně kolem toho chodíme, ale musím říct, že jsem se nedozvěděl, že by si někdo uvědomoval, že ten kámen tam viděl zasunutý… Ten kámen nebyl původem ode mě,“ zapsala soudní zapisovatelka.
Chmelík předložil fotografii, na níž je konstrukce bez horního kamene. Argumentoval, že kámen by skřípal kabel a „nebylo by to vhodné“.
„Kámen jsem nikdy neviděl… Ptal jsem se uklízeček, ty… tvrdily, že tam žádný kámen nebyl,“ opakuje. Kde se tedy předmět doličný na jeho konstrukci vzal? Chmelík uvedl, že jej tam musel nasunout někdo z návštěvníků klubu.
Po něm před soudem vypovídal biomechanik Straus. Soudní znalec, který byl povolán, aby vypočítal, která rána byla pro Daniela L. smrtelná. Zda zemřel na následky bitky, nebo proto, že mu na hlavu spadl kámen.
„Z hlediska biomechaniky nepřijatelné!“ pronesl před soudem větu, kterou během následujících let uslyším jako ozvěnu.
Vyprávěl, jak je vyloučeno, že by na sebe rváči strhli konstrukci o výšce 150 centimetrů a kámen zasáhl něčí hlavu. Došel k závěru, že zranění, jakým Daniel L. podlehl, musel Toman způsobit kopanci a tím, že mu mlátil hlavou o konstrukci.
Jenže svědci vypovídali o pádu sochy.
Patolog Michal Beran namítl, že na kameni našel biologické stopy. A že pád kamene „dobře vysvětluje vznik smrtelného zranění“. Za třicet pět let své lékařské praxe prý neviděl kopnutí do hlavy, které by způsobilo takové zranění, jakému podlehl Daniel L. Snad, hypoteticky, kdyby do něj Toman kopal v těžké okované botě.
Jenže Toman měl ten večer tenisky.
Soudkyně, jak lze vyčíst v rozsudku, však došla k závěru, že „objektivněji a logičtěji popsal mechanismus zranění profesor Straus“.
Variantu „kámen“ škrtla a vynesla verdikt: 12,5 roku.
POCHYBNOSTI
Toman sedí v indonéské cele nad svým spisem. Rekapituluje, rekapituluje. Pobouřilo ho, že si Straus ve vzorečcích, které dokazovaly jeho vinu, pletl výšku obou rváčů. O Danielu L. mluvil jako o tom menším. Opak byl pravdou, Daniel L., byl o víc než deset centimetrů vyšší a – jak se píše i v pitevní zprávě – také podstatně mohutnější. Ve chvíli, kdy se zřítil k zemi, měl navíc v krvi 3,5 promile.
„Straus neznal zadání a přicházel s výsledky,“ píše mi v messengeru z Bali Toman.
Je na čase se na tyto nesrovnalosti zeptat pana profesora. Zvu jej na schůzku, on však odpovídá písemně.
„K uvedenému případu odsouzeného Tomáše Tomana vám sděluji, že posudek jsem vypracoval pro potřeby soudního řízení, k dotazům jsem se vyjádřil při hlavním líčení. Zdůrazňuji, že o vině či nevině rozhoduje soud. Za zpracovaným posudkem si stojím, vychází z mé dlouhodobé experimentální činnosti a znalecké praxe. Vaše dotazy považuji za irelevantní,“ píše Straus.
Advokát Michal Marini, kterého stejně jako mě Toman kontaktoval z indonéského vězení, je za irelevantní nepovažuje. I on se právě probírá spisem. Je zděšen. Domnívá se, že se jeho klient stal obětí justičního omylu, ne‑li zločinu.
Tomáš Toman sedí v cele nad svým spisem. Hledá. Na serveru Rajče.cz prochází tisíce fotek. Stejně je ale asi nejvýstižnější ta, co už ve spisu je. Dvě holky sedí před sochou a smějí se do objektivu. Horní kámen leží na konstrukci. Je celkem nakřivo.