Tu poslední noc jsem zjistil, že už jsem vyrostl ze své dětské postele: nohy mi visí přes okraj a při každém otočení drhnou o televizní stolek obalený v igelitu a o průhledné pytle s náhradními dekami. Z mého starého pokoje si teď rodiče udělali skladiště. Nemůžu spát; táta ani po všech těch letech nezapíná topení, nikdy, v žádném ročním období. Chlad mi svírá prsty na nohou, nejdřív malíčky, pak palce. Vstanu z postele a belhám se po podlaze, přešlapuju z jedné nohy na druhou, přes chodbu až do ložnice rodičů. 

„Nezůstaneš ještě chvíli povídat, fa?“ zeptá se máma, když mě uvidí, napůl nizozemsky, napůl v našem čínském dialektu wen-čou. Sednu si na okraj postele. Jako už mnohokrát vytáhneme několik starých fotoalb, prohlížíme si fotky z dřívějška a smějeme se máminým obřím účesům, mým příliš krátkým kalhotám, úzkému, protáhlému obličeji tehdy ještě hubeného táty a dlouhému koženému červenohnědému kabátu, který nosil v mém rodném městě Middelburgu a máma mi ho posledně chtěla dát („Jen si ho obleč a ukaž se tátovi, ten bude pyšný“), ale který je na západní vkus spíš jako pro pasáka, a jedné rozmazané fotce mámy, která se lekla něčeho mimo záběr. Díváme se tak dlouho, dokud už oba nemáme dost vzpomínání. 

Další den ráno se plížím domem jako ztracený zloděj a hledám něco k jídlu, než se vrátím do Amsterdamu. Byl jsem vzhůru už v půl osmé. Můj otec si časné vstávání spojuje s tvrdou prací, a proto v mém pokoji nikdy nepověsili závěsy. Dneska ale sám vstává až kolem jedenácté. 

Oblečení mi páchne po starém fritovacím oleji, protože jsem včera zase pomáhal smažit hranolky, kuřecí nugety a frikadely v typicky holandském snack-baru, který se nachází přímo pod naším domem tady v Tilburgu. Rodiče ho provozují už od roku 1994. Ale to se brzy změní – plánují prodat své „Bistro Přátelství“ a přestěhovat se z Tilburgu do Rotterdamu. Sedmdesát pracovních hodin týdně už je na ně moc, a Rotterdam, se všemi jeho čínskými obchody, jim připadá jako dobrá volba. 

Když mi to nedávno řekli, hluboko uvnitř jsem si oddechl. Bistro mých rodičů je místo, kde mám nohy jako z olova a které už jenom tím, jak mi připomíná dětství, působí jako vězení, noční můra plná dvouhlavých masek, příliš brzkého vstávání, přežívání, plížení po studených podlahách na špičkách a chytání se každé příležitosti k útěku. 

Je to dům a snack-bar, kde jsem nikdy nemohl být sám sebou, kde jsem byl „ve skříni“. 

Chodbička z kuchyně do bistra, kde jsem se od táty dozvěděl, že gayové jsou „nechutní“. Tady nás ostatní Nizozemci vnímali jako „Číňany od stánku s hranolkama“. Tady jsem byl vždycky tím, čím jsem být nechtěl: nechutný, nenizozemský. A proto jsem se tady naučil stydět se za všechno nehetero a čínské, jen abych byl aspoň trochu jako ostatní. Nemůžu se dočkat, až se rodiče toho bistra zbaví, zvednou kotvy a odplují pryč. 

Máma se zjeví ve dveřích, v pyžamu, a ohřeje mi pořádný kus domácího slaného koláče s jarní cibulkou a vepřovým sádlem, specialitu z jejího rodného města Wen-čou, i když obvykle snídám jen něco lehkého. „Cuo loe! Čchi!“ říká. Sedni si. Jez. 

Tyto scény možná působí idylicky. Ale za poslední čtyři roky jsem se svými rodiči opravdu mluvil jen zřídka. Jako koruny stromů, které rostou těsně u sebe, ale nedotýkají se, i my mluvíme jen jeden vedle druhého. Můj vztah s rodiči připomíná ten s dentální hygienistkou: pokaždé, když tam jsem, se cítím provinile, přistiženě, chci ukázat, že se o sebe dokážu postarat – ale stejně mi vždycky něco zezadu ze zubů seškrábne. Doufal jsem, že po coming-outu před čtyřmi lety si konečně najdou čas mě lépe poznat. Jenže ten rozhovor hlavně odhalil, jak velká propast mezi námi vlastně je. 

Rodiče mi léta platili nájem za studentský pokoj a všechny výdaje za studium a učebnice s tím cílem, aby pak mohli diktovat, jak mám žít podle jejich pravidel a očekávání. Například být úspěšný a žít heteronormativním životem. Od mého coming-outu rodiče možná víc vědí kdo jsem, ale nic víc o mně. Některé věci mezi sebou necháváme nevyřčené, visí mezi námi a my na ně jen civíme. Teď už se neptají, jestli mám přítelkyni – ale ani se neptají, jestli mám přítele. Potichu snídám, potichu dávám mámě pusu a potichu vyrážím na nádraží. 

Na hlavním nádraží v Tilburgu proti mně jde asi šedesátiletý Číňan. Ramena má schoulená, rty jako vyschlou studnu a kolem ní se sbíhají vrásky. Dělá malé krůčky ve starých sportovních botách a teplákové soupravě Adidas, kterou si v obchodě očividně nevyzkoušel. Úplně automaticky chci odvrátit zrak, ale on je rychlejší: plaše sklopí zrak, než kolem mě projde, a já tak na okamžik vidím jeho plešatící temeno, jako volské oko, kterému se žloutek roztekl do krásně žluté kaluže. 

Přemýšlím, co by mi řekl Andre Alexander, černý Brit, se kterým jsem kdysi dělal rozhovor. Bydlel v Čcheng-tu, městě uprostřed Číny, kde se tehdy usazovalo jen málo expatů. V Čcheng-tu zdravil na ulici pokývnutím každého, kdo byl taky černý: vidím tě, beru tě na vědomí. Ale já sám – síla zvyku – ostatní čínské Nizozemce pořád trochu ignoruju, možná ze strachu, aby si lidé 

nemysleli, že patříme k sobě. Možná mám strach, že se jeho čínskost provalí, když budeme stát bok po boku. 

Jiné čínské Nizozemce, kteří jako já vyrostli v Nizozemsku s čínskými rodiči, jsem v mládí moc neznal. A přitom v Nizozemsku podle statistického úřadu začátkem roku 2019 žilo zhruba sto tisíc Číňanů první a druhé generace, tedy čtvrtá největší skupina nezápadních migrantů v Nizozemsku. Zahrnuti byli Číňané z Číny (okolo 75 procent), Hongkongu a Macaa (19 procent) a Taiwanu (4 procenta). Kromě těchto 96 600 jsou to také čínští imigranti (a jejich děti) z Indonésie, Surinamu, Singapuru, Malajsie, Vietnamu, Myanmaru a Laosu. To už je nepřehlédnutelný počet. 

Jsou tady také déle, než jsem si myslel. Čínští obchodníci z provincie Če-ťiang (odkud pocházejí mí rodiče) přišli už na konci devatenáctého století přes Sibiř do Evropy, Číňané pomáhali během první světové války kopat zákopy v severní Francii, usadili se v důležitých městech, jako je Moskva, Paříž, Marseille, Liverpool a Londýn. V roce 1911 přišli levní čínští dělníci především z Hongkongu a jeho okolí do Rotterdamu, aby převzali práci stávkujících nizozemských námořníků. Po pádu na burze v roce 1929 jich většina zůstala v Nizozemsku bez práce; po druhé světové válce zde přežilo jen několik stovek Číňanů, a to díky rozmachu čínskoindonéských restaurací. Úspěch tohoto modelu přilákal nové Číňany a počet restaurací provozovaných čínskými přistěhovalci raketově vzrostl. 

Mí rodiče přišli ve velké migrační vlně sedmdesátých a osmdesátých let. Bylo to po konci komunistického a izolacionistického režimu Mao Ce-tunga, kdy se Čína čím dál více otevírala vnějšímu světu, obchodu a migraci. Tito gastarbeiteři velmi brzy přivezli i své rodiny. Uvádět „sloučení rodiny“ jako důvod migrace totiž tehdy ještě bylo velmi účinné. 

Většina čínských Nizozemců dnes žije ve velkých městech jako Rotterdam, Amsterdam a Haag, ale poměrně hodně jich také bydlí různě roztroušeně po celé zemi. Já sám jsem vyrostl v Middelburgu, pak se přestěhoval do Hoogerheide a nakonec do Tilburgu. Kromě příbuzných jsem během dospívání s žádným jiným čínským Nizozemcem nemluvil déle než pět minut. 

V mých představách byli Číňané brýlatí obtloustlí obchodníci v mačkavých proužkovaných oblecích, kteří na ulici s kalkulačkou v jedné ruce a balíkem bankovek v druhé hlasitě vykřikují částky do mobilů v mandarínštině – ne v nizozemštině. Ženy byly buď jako gejši, které na všechno kývnou a pak se ukloní, aby daly najevo svou podřízenost, zatímco servírují talíř rýže se psem. Anebo tygří matky: přísné asijské matky s pantoflí v ruce připravené dát svým dětem jednu za uši, zatímco ty se nazpaměť učí gramatiku jednoho z jazyků zulu, hrají na klavír a dávají všem šachmat, nejlépe všechno najednou. 

A co je nejhorší: když jste ve společnosti pravidelně jediným ze skupiny něčeho (v mém případě někdy „Číňan“, někdy „gay“, někdy „lakonický rýpal“), stanete se automaticky mluvčím 

toho „něčeho“. Pokaždé se všichni podívají na mě, když je řeč například o čínských restauracích, pokrmech nebo o cestování do Číny, protože ostatní o mně mají určitý obrázek. Jak mi jednou řekla máma napůl posměšně, napůl hrdě: můžeš se uvnitř cítit západně, jak chceš, ale pro svět okolo zůstaneš Číňanem. Napořád „žlutý“ zvenku a „bílý“ uvnitř. Prostě banán. 

Vím, že takové (internalizované) stereotypní myšlenky můžou být škodlivé. Vedou k diskriminaci, kvůli nim se za tuto část sama sebe stydím a držím se od Číňanů dál. A tak se stále cítím jako ztracený zloděj nejen v domě, kde jsem vyrostl, ale v celé čínsko-nizozemské komunitě. 

Proč bych měl žít s touto hanbou? Celý život jsem vedl dvojí život: jeden, ve kterém jsem se snažil být co nejvíc „nizozemský“ – poslouchal jsem západní pop s vrstevníky a chodil s nimi na večírky, a druhý doma u rodičů, kde jsem jedl „podivná“ jídla s medúzou nebo mořskou okurkou, hodiny pomáhal připravovat arašídovou omáčku a balit jarní závitky. Život, o kterém nikdo zvenčí nevěděl. 

V létě roku 2016 jsem na popud deníku Volkskrant napsal příběh, jak jsem jel s mámou do Číny. Už jsem byl půl roku vyoutovaný, ale stejně se mě v Šanghaji pokusila dát dohromady s Číňankou. 

Když článek vyšel, dostal jsem mnoho zpráv a reakcí od mladých čínských Nizozemců, s vyšším i nižším vzděláním, hetero i gayů, všichni mi psali, že je konečně někdo chápe, že poznávají ta absurdní očekávání mých rodičů a že konečně mohou svým rodičům vysvětlit, jak se cítili jako děti čínských migrantů. Tvoříme generaci, která se zde narodila a vyrostla, generaci, která musí manévrovat mezi dvěma světy, dvěma životy; jedním, ve kterém jsme vyrostli, a druhým, který jsme zdědili po rodičích. 

Díky těm reakcím jsem si uvědomil, kolik jsem toho vlastně sdílel s ostatními, že jsme si rozuměli, aniž bychom museli mnoho vysvětlovat. 

„Kdybych si tak přečetl tvůj příběh dřív, zamlada,“ napsal mi někdo. „Došlo by mi, že nejsem jediný.“ 

To bych taky býval rád, kdyby existovalo více článků a knih, v nichž bych poznal sám sebe, díky nimž bych se mohl naučit nestydět se za svoji čínskou část. A když se tyto myšlenky najednou objevily, nedají se zadržet. Jako bych vybalil krabice a když do nich chci ty věci vrátit, už se tam nevejdou. 

Nastal čas na další krok, pomyslím si, když se ještě jednou ohlédnu za tím Číňanem ve starých teniskách. Kvůli blížícímu se stěhování mých rodičů z domu, kde jsem vyrostl ve studu, si 

uvědomuji, že je nejvyšší čas ten stud překonat. Nastal čas zkoumat, odkud ten stud pochází, a doufat, že se v tom druzí (to dítě, kterým jsem kdysi byl) poznají a pocítí, že nejsou sami. Čím dál více si jako „banán“, jako dítě migrantů, jako člověk, ale i jako novinář uvědomuji, jak velký vliv migrace a vyrůstání v dominantní holandské kultuře na lidi má. Zároveň však vidím, jak málo pozornosti se v médiích a v domácí politice věnuje druhé generaci Nizozemců čínského původu – tak málo, že i já, Číňan narozený v Nizozemsku, mám o ostatních Číňanech v Nizozemsku stereotypní představu. To se musí změnit. Své vlastní rodiče moc dobře neznám a vím, jaký to má dopad na můj pohled na ostatní Číňany: je jednostranný. A teď, když máma a táta stárnou (a když stárnu i já), mě stále častěji napadá, jako asi každé dítě: musím uchovat, co ještě mohu uchovat, zapamatovat si, co si ještě mohu zapamatovat, prožít, zachytit, prozkoumat, dokud jsme ještě všichni naživu.