Seznamy přinášejí nebezpečnou jistotu, tu zdánlivou. Asi v sedmnácti jsem skončila v nemocnici, protože jsem měla moc seznamů, počítání, kontroly. Moje tělo najednou získalo ženské tvary a váha vystřelila, pravděpodobně s úmyslem se později rovnoměrně rozložit po celé mé výšce, ale to jsem tehdy ještě nevěděla a začala panikařit. Ta změna byla na můj vkus moc prudká a asi tisíckrát rychlejší, než bych čekala. Doma jsem často slýchala, že jsme zkrátka trochu kulatější rodina, ale to já jsem nechtěla dopustit. Chtěla jsem být někdo, kdo sám převezme otěže, a tak jsem ignorovala slovíčka „prostě“ a „zkrátka“ a přestala jíst. Chtěla jsem být uvědomělá, mít pevnou vůli.
Místo toho jsem skončila v nemocnici s pěti vychrtlými dívkami, o kterých jsem dokázala říct, že jsou vychrtlé, o sobě ne. V zrcadle jsem viděla zavalitou holku, co vypadá jako vorvaň, i když se tehdy moje váha nepřehoupla přes 40 kilo. Podle toho čísla na váze, a hlavně podle mámina mrtvolně bledého obličeje jsem pochopila, že asi opravdu budu hodně hubená, ale když jsem si rukama přejela po zadku nebo po břiše, cítila jsem se úplně jinak – roztekle, deformovaně, kulatě.
Psychiatr Broeckx to nazval „určitým druhem psychózy“.
Těch pět hubených dívek a já jsme tvořily komunitu, bydlely jsme spolu v nemocnici. Byly tam i jiné skupinky, kde byli kluci a taky dívky s jinými proporcemi, ale s těmi jsme se dostaly do kontaktu zřídkakdy. Náš program do terapií co nejvíc zapojoval i rodiče, aby rozdíl mezi životem v nemocnici a zpátky doma nebyl tak propastný. Tak to tady říkali, jako bychom ten svůj život ze sebe mohly v nemocnici shodit jako kabát a později se k němu vrátit jakoby nic. Jako by náš život na chvíli přestal existovat. Doktoři nás nabádali, abychom nechodily nakupovat, nedívaly se na fotky ani videa, protože jsme v tu dobu nebyly dobrými verzemi sebe samých. Šest rozbitých holek, které se nevěnovaly škole, koníčkům ani kamarádům. Měly jsme pauzu, byly v přechodném období.
Jednou jsme měly v nemocnici cvičení, během kterého jsme já a těch pět hubených dívek dostaly kus provázku a měly z něj udělat kruh tak velký, jak široké jsme vnímaly svoje břicho, a položit ho na zem. Později jsme se měly doprostřed toho kruhu postavit, abychom zjistily, jestli naše představa odpovídá skutečnosti. Seděly jsme na zemi v hlubokém soustředění a těkaly pohledem z provázku na svoje břicho a zpátky. V naší nemoci jsme dělaly všechno naprosto
přesně a jistě, a tak jsme se plně ponořily i do tohoto cvičení. Naši rodiče stáli v rohu místnosti a přihlíželi.
Byla tam Mia, která si zkoušela obtočit provázek kolem pasu a pak ho ve stejném tvaru položit na zem. Pocházela z bohaté rodiny, její otec byl advokát a s každým rodinným sezením víc a víc ztrácel trpělivost a pořád opakoval, že by se ten proces dal zefektivnit. Její máma, ředitelka jakési finanční instituce, jí na začátku hospitalizace darovala koně. Mia ho tudíž ještě neviděla a on se mezitím osamoceně pásl na louce za jejich vilou. Sem tam dostala Mia zprávu s fotkou toho koně, a pokaždé na ní měl smutnější výraz. U fotky obvykle bylo připsáno „Beauty se ptá, kdy se vrátíš domů“.
Byla tam Kim, která soustředěně ležela natažená na podlaze. Na kraji stáli její vysoký nemotorný otec a bledá matka, oba vždy oblečení tak, jako by zrovna vyráželi na túru do hor. Byli to rodiče, co se během sezení stáhli do ústraní a neustále se za všechno omlouvali, i když často nebylo za co. Jednou jsme probírali víkend, kdy se Kim na chvíli vrátila domů, aby si „zvykla“. Kim jen stroze vykřikla, že její táta celý víkend seděl na gauči a cpal se máslovými sušenkami. Ty dvě nevýrazné béžové postavy vzadu zděšeně ucouvly, otec zamumlal omluvu a jiná matka se zeptala, jestli opravdu celý víkend jedl sušenky. „A kolik přesně, jedno balení, dvě?“ „Za celý víkend to byly určitě dva balíčky,“ špitla Kimina matka.
Jiný rodič dodal, že to opravdu je docela hodně. Moje máma podotkla, že taky občas jí sušenky, že to zase není tak neobvyklé. Kimin táta se hájil, že jeho manželka trochu přehání a on snědl jen jedno balení, a nakonec jsme většinu sezení strávili debatou o stravovacích návycích Kimina otce.
„Tohle není zrovna efektivní,“ poznamenal Miin táta.
Byla tam Fiona, která se svým kruhem byla rychle hotová. Její rodiče byli opálení ze solária, otec měl krátké vlasy s odbarvenými konečky, jako by právě vypadl z devadesátkového videoklipu, spolu s Fioninou matkou, která měla černé prodloužené vlasy až po zadek. Přestože si tolik dávali záležet na svém zevnějšku, jejich obličeje prozrazovaly především únavu.
Zoëina máma si nemohla pomoct a chtěla jí poradit. „Ten obvod musí být menší, ještě menší,“ volala jako trenérka od postranní čáry. Sama byla psycholožka a vypadala, že se za to trochu stydí. Při představovacím kolečku zavzlykala, že pomáhat lidem je její práce, ale vlastní dceři pomoct nedokázala. V náručí držela svého pětiletého syna, kterému terapie se šňůrami připadala jako zábavná hra.
„Michelle,“ ukazoval buclatým prstíkem.
„Ano,“ odpověděla matka Zoë dětským hlasem, „to je Michelle.“
Michelle z nás byla v nemocnici nejdéle. Několik měsíců byla v takzvané fázi popírání, ve které si sama nedokázala přiznat, že má psychickou nemoc, a proto byla nejdříve na
gastroenterologii a pak v nemocnici zůstala na dlouhodobé vyšetření střev. Aniž by to sama tušila, oklamala lékaře, i ona sama byla přesvědčená, že její problém je v břiše, a ne v hlavě. Proto se ta fáze nesprávně jmenovala fáze popírání, fáze objevování by seděla mnohem víc. Oba její rodiče byli učitelé a poctivě si do sešitku zapisovali všechno, co terapeuti říkali. Měli ještě další čtyři děti mezi deseti a dvaceti lety, které čas od času přišly taky.
Moje máma stála taky v rohu místnosti, celou dobu mě povzbuzovala s palcem nahoru a u toho plakala. Byla fanynkou proti své vůli, stejně jako u závodu, který jsem běžela pár týdnů předtím. Překvapilo mě, že tam byla, normálně se sportovních akcí neúčastnila a ten den dokonce běžela kousek se mnou. Později mi řekla, proč to udělala – byla jsem tak hubená, až byla přesvědčená, že se při běhu zhroutím.
„Jen tak dál,“ ubrečeně na mě volala usmrkaným hlasem i tehdy v nemocnici od postranní čáry.
Rodiče vypadali různě, měli různé životní názory a standardy, ale všichni byli bílí a z vyšší třídy. On to taky je docela drahý koníček, zbavit se neviditelné nemoci. Nás, dívky ponořené do provázků a obvodů svých pasů, bylo těžké odlišit jednu od druhé, protože jsme všechny byly jen stíny. Stíny se stejným cílem a stejnými symptomy, náchylné k nápadům druhých, a tím pádem jsme si byly čím dál podobnější. Vypadalo to, jako bychom se pomalu stávaly jednou osobou, splývaly v jedno kostnaté klubíčko s jemnými chloupky, šest pomalu bijících srdcí s přebytkem tvrdohlavosti. Klubíčko, které se chtělo stát hopíkem, ale zrovna toho nebylo schopné.
Když jsme byly se cvičením hotové, požádali nás, abychom se postavily do obvodů svých břich. Zpětně viděno ten moment může působit komicky, ale naši rodiče se dívali na obří kruhy na zemi, ve kterých stály jejich dcery jako malé puntíky – každá bychom se do svého kruhu vešla tři až šestkrát.
Když vejdu do dědova pokoje, stojí před oknem s rukama v kapsách, na zápěstích tenké obvazy. Dívá se na ptáky, sochy, park a malé lidi, jak ve skupinkách po dvou nebo po třech chodí po klikatých chodníčcích. Člověk je může pozorovat dlouho, aniž by do sebe narazili, tak jako se málokdy srazí auta na parkovišti. Ostrý sluneční svit ho olizoval jako divadelní reflektor. Příliš protisvětla, namítl by fotograf. Na internetu jsem četla, že existuje souvislost mezi vorvani vyvrženými na souši a sluneční aktivitou. Skvrny a erupce na Slunci narušují magnetické pole Země, které vorvani stejně jako tažní ptáci používají k navigaci. Důsledek: vorvani jsou zmatení.
„Jak se máš, dědo?“ Opatrně ho hladím po paži. Vždycky se bojím, že ho vyděsím, i když by to možná bylo dobře, mohlo by ho to vytrhnout z jeho dlouhého smutného snu.
„Sám,“ odpovídá.
„Co říkáš?“
„Jsem sám.“
Jako dítě jsem měla v pokoji knihu Sám na světě, máma mi ji dala do knihovničky, protože ji sama v dětství zbožňovala. Nečetla jsem ji často, jen když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, v rané pubertě, naštvaná na všechno kolem sebe, protože jsem měla pocit, že se zmítám uprostřed chaosu a nevím, jak z něj ven. To jsem pak vyběhla nahoru, sedla si vedle svého metrového bílého plyšového medvěda a vzala tu knížku z poličky. Při každé vnitřní krizi jsem si ji chtěla přečíst celou, protože ten název seděl naprosto přesně. Byla jsem přesvědčená, že nikomu nebudu chybět, ale nikdy jsem se nedostala dál než na první stránku – inkoust na ní mezitím tak vybledl, že se slova už nedala přečíst –, protože máma už seděla vedle mě, pravděpodobně se uvnitř hihňala, že si její dítě ostentativně čte Sám na světě, ale navenek mě utěšovala v náručí.
„Všechno je jeden velký chaos.“ Hlas se mi ztrácel v uchu medvěda a mámině podpaží. „Ano,“ šeptala.
Barva na stěně je popraskaná, a zdá se mi, že je to čím dál horší. Dědovi neodpovídám, nechci mu totiž vykládat nepravdy, protože to, co říká, je pravda: je sám. Mohla bych mu pseudofilozoficky odpovědět, že ve své podstatě jsme každý sám, ale to vlastně taky není pravda. Každý je sám, ale on je sám doopravdy, v tomhle pokoji stejně jako v hostelu, kde ještě vidíte předchozího nocležníka a už cítíte toho dalšího, s oknem, které po setmění ukazuje už jen vlastní odraz. Odraz pětasedmdesátiletého muže, pacienta v psychiatrické nemocnici, s rukama v kapsách a špatně zapnutou košilí.
V přízemí jsem před lety musela každý týden dělat zrcadlové cvičení. Každá dívka stála v jednom rohu jen v kalhotkách. Hodně se používaly zdrobněliny, protože jsme tehdy byly jemné a křehké a nikdo nechtěl věci dělat větší, než jsme byly my. Každá jsme se na sebe měla podívat do velkého zrcadla na zdi, povzbuzovala nás k tomu psycholožka přes mikrofon. Její hlas se k nám dostával dírou pode dveřmi. „Podívej se na svoje nohy, pozoruj jejich tvar, barvu, zvláštnosti.“ Bylo to mapování vlastního těla, které nepůsobilo meditativně, ale spíš jako bodnutí nože. „Podívej se na svoje kolena, soustřeď se na ně, zaměř se na ně.“ S každou částí těla přišla nová bolest. Nesnesitelný hnus. „Přejdeme na stehna, podívej se na ně, zkus se dívat neutrálně.“ Na sebe jsem se dívat nedokázala, moje tělo se třáslo, nervy doslova řvaly a já jsem automaticky zavřela oči. A když už jsem se přece jen podívala, viděla jsem tohle: tukové záhyby a břicho, bledé a vzdouvající se. Viděla jsem jenom jednu část těla. Většinou jsem seděla zády k zrcadlu, schoulená s rukama kolem kolen, aby mi nebyla zima. Nikdo nekontroloval, jestli cvičení opravdu provádíme, a tak většina dívek dělala totéž. Se zavřenýma očima a hlavami opřenými o zrcadlo jsme poslouchaly klidný hlas psycholožky a zklamané, že se nám to opět nepodařilo,
jsme čekaly na konec, načež jsme rychle vstaly, abychom udržely zdání, že jsme se do cvičení opravdu zapojily.
Můj dědeček zde stojí ve svém pokoji o rozměrech čtyři krát šest metrů, hlasy doktorů, spolupacientů a členů rodiny po něm jen sklouzávají, zničené ruce v kapsách. Sedl si k zrcadlu, už se nezapojuje, už nemůže. Já jsem se nezapojila, protože jsem si myslela, že to pro mě bude lepší, on, protože už mu nic nezbylo. Není už nikým. Tam, kde já vidím jen břicho, on možná ve svém odrazu nevidí vůbec nic.