2013

Srpen číslo dvacet čtyři

Vzdušná sukně jí dodává pocit zvláštního klidu.

Ještě než zahne do ulice vedoucí ke Stromovce, zastaví se u výdejního okýnka kavárny. Může si dovolit jednu drobnost mimo rozpočet. Slečna zabubnuje do prodejní kasy a vrátí Daniele drobné. Daniela poděkuje a mince pečlivě schová do peněženky.

Upije z kelímku a nerozhodně se vrátí k plánovanému směru cesty.

Vysoké domy na Letné tvoří mohutný stín, rozlévá se po dlažebních kostkách, proniká do všech záhybů země.

Vyhovuje jí to.

Začátek letošního srpna se na pohled zdá méně nepřátelský. Nebobtná horkem jako vždycky, ale s pokorou přijímá chladnější vzduch.

Sraz mají až za dvacet minut, proto zpomalí. Nakoukne do výlohy staršího antikvariátu, a i když najde pár knih, o něž by měla zájem, dovnitř nevstoupí. Pokračuje dál.

U vchodu do parku ji zevnitř, rovnou do místa v kůži mezi žebry a břichem, cosi škrábne. Štěpán už sedí u jezírka. Nečte si, dokonce s sebou nemá ani sluneční brýle. Skoro bez nich vypadá zranitelněji.

Daniela se podívá na hodinky.

Je přesně čtvrt na sedm. Štěpán si toho okamžitě všimne a dodá: „Domlouvali jsme se, že se sejdeme v šest.“

Domlouvali? Daniela se snaží rozpomenout, ale nejde jí to. Pokaždé když je Štěpán v její blízkosti, váhá i nad těmi nejtitěrnějšími detaily. 

Park je prázdnější, než by čekala. Přitom právě skutečnost, že do téhle části Stromovky chodí téměř všichni z okolí, byla důvodem, proč ji jako místo setkání vybrala. Poslední dobou se venku se Štěpánem podvědomě snaží obklopovat dalšími lidmi, potenciálními svědky, u nichž by si mohla případně ověřit, jestli se to, co prožívá, opravdu děje. Samozřejmě to ještě nikdy neudělala, ale ta možnost Danielu aspoň částečně konejší.

Posadí se vedle Štěpána. Pravou rukou stiskne tu levou, zaryje nehty do kůže.

„Nemělas vzít deku?“ podiví se Štěpán. Vedle něj leží na lavičce taška s jídlem a vínem. Včera naplánoval piknik, po dlouhé době přišel s tím, že by mohli společně strávit podvečer venku.

„Neměla,“ odpoví Daniela. Na čele jí vyraší první, nenápadné kapičky potu.

„Měla.“

Není to pravda, je si tím jistá, tímhle ano, nic takového domluveno nebylo. Proč ale neumí vymyslet žádnou odpověď?

„Mě už to fakt nebaví, Dany,“ vzdychne Štěpán.

„Vždyť je to pořád dokola, copak jsi mě ráno neposlouchala? Říkal jsem, že se sejdeme v šest ve Stromovce. Já měl nakoupit jídlo a pití, ty vzít deku, abych ji nemusel tahat s sebou na volejbal.“

Daniela mimoděk stiskne kelímek od kávy, kterou si před chvílí koupila. Udělá to s větší silou, než zamýšlela. Plast zapraská a víčko odpadne na zem.

„Proč to zase děláš?“ zeptá se Štěpána. Cítí, že má suché rty, je vyprahlá. „Proč mě zase zmenšuješ? Proč podle tebe dělám pořád něco špatně?“

Štěpán si Danielu nevěřícně prohlíží.

„Jak tě jako zmenšuju?“

„Jako bych byla úplně pitomá. Já přece vím, že jsem žádnou deku donést neměla.“

„Jako že si uděláme piknik bez deky?“ ušklíbne se Štěpán. „Proč prostě nemůžeš přiznat, že jsi zapomněla?“

„Ale já nezapomněla! Na ničem takovém jsme se nedomlouvali!“

Daniela vyskočí z lavičky a rozhlíží se kolem. Třesou se jí ramena, přála by si, aby mohla k tomuhle rozhovoru přizvat kohokoliv z kolemjdoucích, aby měla na své straně aspoň někoho.

„Proboha, ty prostě nikdy nezvládneš uznat chybu,“ zvýší Štěpán hlas. „Přitom neustále něco zapomínáš nebo ztrácíš. Když se máme někde sejít, přijdeš pozdě nebo nepřijdeš vůbec. Třeba jako minulý týden. Na to už si taky nevzpomínáš?“

Daniela přechází sem a tam. Nechce Štěpána poslouchat, ale ví, že když teď odejde, bude to ještě horší. Štěpán bude spěchat za ní, z jejich hádky se stane veřejná záležitost a každý kolem uslyší, jak moc je její mysl nefunkční. Nejspíš je přece jen lepší, že jsou v téhle části parku

skoro sami.

„Čekali jsme na tebe přes hodinu. Víš, jak trapně mi bylo, když jsem rodičům musel vysvětlovat, že máš vypnutý telefon a že vůbec nevím, jestli teda dorazíš?“

Štěpán měl jít tu sobotu s rodiči na večeři a údajně požádal Danielu, aby šla s ním. Prý ji o tom informoval už ráno, prý se společně domluvili, že se sejdou v jedné restauraci v Karlíně o půl sedmé večer. Avšak Daniela si žádnou takovou domluvu nepamatovala. Kolem šesté začala připravovat večeři doma, a jakmile s vařením skončila, čekala na Štěpána. Teprve v devět ji napadlo Štěpánovi napsat, kde je. Sama to nevěděla, neposlouchala ho, když se s ní odpoledne loučil ve dveřích, neposlouchala ho už skoro vůbec, bála se ho poslouchat. Mobil měl vybitou baterii, pak ohlásil šest nepřijatých hovorů. Když Štěpánovi volala zpátky, chladně jí oznámil, že už je na cestě domů, že se s rodiči najedli bez ní. Nerozuměla tomu, nechápala, o čem to mluví. Ovšem po Štěpánově příchodu se o své nové chybě dověděla. Mohla vzdorovat? Mohla — kdyby věděla, co jí ráno Štěpán ve dveřích říkal. Takhle se neměla o co opřít, takhle ji část jejího já obviňovala za to, že svého partnera nevnímala a způsobila

mu tím problémy. Zase.

„A když na to upozorním, protože mě to už vyčerpává, když ti řeknu, že jsi něco zase zapomněla, bereš to tak, jako bych ti úmyslně ubližoval,“ pokračuje Štěpán. Z lavičky už taky vstal, teď divoce gestikuluje rukama a podrážděně plive další výtky, další pochyby, které se Daniele usazují v hlavě jako muší vajíčka.

Daniela by svá slova nejraději vzala zpátky.

Udělala by cokoliv, aby už neslyšela, jak Štěpán její představu o ní samé rozbíjí a skládá do neznámých tvarů.

„Proč to pořád překrucuješ a říkáš, že tě zmenšuju, když to jediné, o co se snažím, je ti pomoct? Omlouvám se, opravdu se omlouvám za to, že mi na tobě záleží. Že se snažím, abys byla v bezpečí.“

„Ale já jsem v bezpečí! Kdo by mi měl pořád ubližovat?!“ zakřičí zničehonic Daniela. Je bezradná, Štěpánův hlas se jí odráží v uších jako ozvěna.

„Ty!“ zakřičí na ni zpátky. „Ty by sis mohla ublížit! Copak to nechápeš? Mohla bys ublížit sama sobě. Jako se to za poslední roky už několikrát málem stalo. Divím se, že k tomu nedošlo už dávno.“

Určitě už je někdo slyší, určitě je teď přes stromy soudí cizí oči, cizí vztahy, cizí propletené ruce a nejisté pohledy, jejichž zamilovanost Daniela se Štěpánem právě ruší.

Mohla by Štěpánovi říct, že lže, ale nejde jí tu odpověď zformulovat.

Mohla by mu říct, že si je jistá, že je sama se sebou v bezpečí, ve větším bezpečí, než je s ním.

Jenže je sama se sebou v bezpečí?

Co všechno jí uniká, když Štěpán není poblíž?

O čem všem by netušila, kdyby vedle sebe Štěpána neměla?

Na chvilku si představí, že by jejich hádka vyvrcholila rozchodem a ona by na své zmatky zůstala sama. A zničehonic je to Daniele nad míru jasné: život bez Štěpána by byl těžší než život s ním.

Všechno to popletla, nic z toho neměla Štěpánovi říkat.

Má chuť se omluvit, ale je jí příliš trapně. Není to on, kdo by se měl stydět, že na veřejnosti křičí, ale ona. To, že ho do podobných situací vůbec staví, že zbytečně hledá problémy tam, kde nejsou, je ubohé. Všimne si, že se jí nehty pravé ruky stále zarývají do

kůže levého předloktí.

Uvažuje, jak z konverzace vybruslit, jak ji vymazat spolu s celým parkem pryč, jak se co nejrychleji přesunout zpátky domů, kde si do včerejšího dne nerušeně a spokojeně žili, jak zapomenout na tohle selhání.

Její selhání.

„Máš pravdu,“ pronese nakonec. „Máš pravdu. Ve všem, ve všem, ve všem,“ drmolí, jako by se zasekla, jako kdyby těm slovům každým zopakováním přidávala na důvěryhodnosti.

Štěpán se dvakrát zhluboka nadechne, přejde k Daniele, obejme ji kolem ramen a políbí do vlasů.

Daniela pohladí hřbet ruky, která se jí usadila vedle krku. V kůži na předloktí má rýhy po dotyku, krutém dotyku jí samé.

Naproti nim se leskne voda.

Vypadá lákavě.

Připadá Daniele jako dokonalé místo k úniku. Jen ponořit hlavu.

—

Jsou dny, kdy Daniela pochybuje o svých životních volbách.

Pak jsou tu dny, kdy nemá možnost pochybovat, kdy vůbec nemá možnost myslet sama za sebe, protože všechno v jejich bytě už je dávno vymyšleno, protože na jakýkoliv problém, který se Daniely týká, má Štěpán vlastní řešení.

Což je ve výsledku občas úleva. Její mysl už totiž nefunguje jako dřív.

Daniela ztratila schopnost tvořit, hloubat, psát. Redaktorce, se kterou si od loňského roku vyměňovala e-maily ohledně rukopisu, se nedávno úplně přestala ozývat. Domluvily se, že jen zapracuje pár poznámek k ději, že jen vyjasní drobné nesrovnalosti, které by čtenáře mohly mást. Přesto už dvakrát nedodržela termín. 

Dokument v počítači ji totiž poslední měsíce děsí, zavrtává se do vzpomínek, jejichž pravdivostí už si Daniela není tak jistá.

Co když se nic z toho nestalo? Co když se celé roky trápí představami, které nikdy neměly reálný základ? Co když všechny ty útržky, obrazy, momenty, které se jí usadily v lebce a nepřetržitě se v ní přehrávají jako nekonečný film, co když jsou všechny přece jen výplodem její fantazie?

Bohaté, příliš bujné fantazie, jak jí kdysi vysvětloval otec.

Myslela si, že když dá výpověď v práci, jak jí Štěpán radil, situace se zlepší.

Že když se vyprostí z rušivého, příliš hektického života začínající novinářky, její mozek si odpočine a ona časem zvládne nad svým rukopisem přemýšlet tak jako kdysi.

Ale nestalo se.

Čím dál víc má pocit, že by to měla vzdát, že by se měla rozloučit s představami, které o své budoucnosti má.

Vlastně už to tak kousek po kousku dělá. Postupně si přiznává svoje limity, postupně z ní Štěpán snímá nánosy požadavků, které si na sebe sama kdysi naložila. Je to, jako by z Daniely loupal vrstvy nenaplněných snů. Jako by se Danielina touha vyniknout postupně obnosila a bylo potřeba ji svléknout.

Bolí to, ale jakýmsi znepokojivým způsobem se pak Daniela cítí lehčí.

„Vím, že to nechceš slyšet, ale myslím si, že by ti bylo líp, kdyby ses spíš zaměřila na to, co máme spolu tady uvnitř,“ pronese jednou Štěpán, když se chystají jít spát.

„Uvnitř?“

„Uvnitř našeho domova. Prostě u nás doma. Sedíš u té knížky moc často, to je pak jasné, že ti to nepůjde. Možná by bylo fajn věnovat se nějakou dobu spíš věcem, u kterých je jistější výsledek.“

„A to jsou jaké?“ zamračí se Daniela.

Štěpán se roztáhne na postel, kterou právě povlékli, a poškrábe se prsty na holém břiše. Jeho nahota Danielu vždycky dráždila. Obdivuje, jak nenuceně se dokáže bez šatů chovat.

„Třeba nějaké domácí práce,“ odpoví jí pak.

Daniela na něj hledí a přemýšlí, jestli to myslí vážně.

„Vidíš, a to je přesně ono. Předsudky. Na domácích pracích není nic špatného. Víš, jak se dá kreativně vařit nebo péct? Aspoň se zatím vyhneš kritice, která tě u psaní čeká… a kterou upřímně moc nezvládáš.“

„Ale já psaní potřebuju.“

„Vždyť neříkám, že se ho máš hned vzdát. Jen si od něj odpočiň. Když psaní na chvilku odložíš, půjde ti to pak líp. A na posílení kreativity je prý manuální práce nejlepší.“

Daniela ten dovětek převaluje v hlavě ještě několik hodin, teprve potom usne. V rozpacích a přesvědčená, že cesta, kterou jí Štěpán navrhl, je pro ni nepředstavitelná.

Ale druhý den už si tak jistá není.

Usedne k počítači a najednou si připadá, jako by se proti ní opoznámkovaný dokument a blikající kurzor spolčily, jako by s ní vedly nespravedlivý ranní boj, který nemůže vyhrát.

Zavře soubor, otevře mailovou schránku, pročte pár zpráv. V jedné z nich jí píšou z nakladatelství, že pokud nepošle rukopis do konce měsíce, budou s ní muset ukončit spolupráci.

Chvilku na ten text kouká, potom zaklapne laptop.

Možná je to právě tahle představa — nejdřív hořká, ale pak úlevně nasládlá —, co to ráno přinutí Danielu od knihy opět utéct. Možná z ní vidina toho, že by román nakonec nemusel vyjít, jen sňala další tíhu. Možná je pro Danielu utěšující si ten den přiznat, že na své ambice nestačí, že je přesně taková, za jakou ji Štěpán má.

Možná je to ale něco úplně jiného.