Kapitola první, (vsuvka) Nesmíme se zemi vzdálit 

Zbytek večera jsme se společně s Paulem a jeho přáteli snažili přijít na kloub jedné záhadě. 

„Kdy se z Londýna stalo město, jaké známe dnes?“ ptali jsme se všichni.

Většina z nás si sem přišla splnit nějaký nedosažitelný sen, pohnout alespoň trochu neoblomností osudu. Jednoho po druhém nás ale město vyvádělo z omylu našeho skálopevného přesvědčení. Shodli jsme se, že se nám tu opravdu špatně dýchá, pracovní trh tu roste neudržitelnou rychlostí a v závěsu za ním se potácí recese. A bude hůř. 

Muž, který seděl po Paulově pravici, se zničehonic vrátil do Londýna plného slunečné naděje před několika lety. Mluvil o Projektu počasí, instalaci dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona. 

Tate Modern, do jejíž Turbínové haly se Eliasson rozhodl zavěsit umělý, přesto však žhnoucí zdroj neutuchajícího tepla, otevřela jen pár let předtím. Eliasson, fascinovaný světlem od dob svých studií, stvořil obrovské slunce poháněné stovkami světel a zahalil ho do sladké mlhy, směsice cukru a vody. Návštěvníci si mohli pod slunečnou iluzi lehnout a pozorovat svůj odraz v zrcadle pokrývajícím strop haly. 

Během příprav k výstavě rozdal umělec zaměstnancům galerie krátký dotazník a odpovědi se následně objevily v doprovodném katalogu. Ovlivnil nějaký přírodní jev zásadně vaše životní směřování? zněla jedna z otázek. 

Muž po Paulově pravici tu prý tehdy byl na výměnném pobytu a nehostinnost anglických zim mu připomněla, jak moc mu chybí slunná Kalifornie. Někdy mu bývalo tak hrozně, že se z postele vypotácel jen proto, aby si i on lehl pod umělého obra a cítil teplo pod pevně zavřenými víčky. V Londýně už potom zůstal, ovšem nemalou roli v jeho rozhodnutí sehrálo dočasné Slunce. 

Během pěti měsíců Eliassonovu instalaci zhlédlo na dva miliony návštěvníků. Projekt počasí je podle velké spousty lidí jedinou výstavou, která zapříčinila, že se obrovská hala najednou zdála příliš malá. Vzpomínám si na to moc dobře. Dostala jsem se do haly bočním vchodem, takže jsem neměla tušení, co mě uvnitř čeká. Jako první jsem viděla stovky a stovky obličejů obracejících se k rudé obloze. Její odstín připomínal těch několik vteřin, než se z oslepujícího žáru stane mohutná exploze. Tváře se koupaly ve zlaté záři, tu a tam někdo ukázal nahoru a naznačil rukama něco obrovského. Na slunečních paprscích sice nic opravdového nebylo, i tak jsme se, myslím, všichni stali svědky malého zázraku. Záhady se koneckonců dějí jen proto, že se události rozhodneme vnímat za hranicemi našeho světa, nebo ne? Co je pro jednoho zvláštní, může být pro druhého docela obyčejné. 

Stála jsem tam a cítila, jak se svět okolo mění, i když samozřejmě trochu přeháním. Někteří lidé u něj, u Slunce, prý trávili celé dny; nechtěli ani pomyslet na to, že někdy přijde konec. Jiní měli pocit, že se musí vyzpovídat ze všech tajemství, dostat ze sebe zdánlivě hrozivé věci, dokud je čas. Jeden muž mi v Turbínové hale svěřil, že už roky rozpráví se svým zmizelým otcem. A aby o rozhovorech s ním nemusel mluvit, přítelkyni řekl, že svého tátu nikdy nepoznal. 

Když se pak v Londýně otevřela pobočka Missing Persons, okamžitě jsem si na Turbínovou halu vzpomněla. Možná nás Eliassonovo Slunce propojilo, protože jsme mu na rozdíl od toho na obloze mohli být skutečně, zlověstně blízko. Zastínilo přírodu a dalo lidem pocit, že jsou nadpřirozenu velmi blízko. 

Seděly jsme s Alyonou na dosah poledníku. Jeho vliv nad námi držel ochrannou ruku, vytvořil místo pevně zasazené v čase. Před dějinami se ovšem ukryli i Bogart s Bergmanovou ve filmu Casablanca. Ať se stane cokoliv, vzpomínka na lásku zůstane: „Vždycky budeme mít Paříž.“ Nám zůstane časem obklíčená budoucnost. Rozpíná se do všech světových stran, nebere konce, dokud se nepotká s hranicí, za kterou sféra vlivu poledníku končí, kde už jeho moc nezmůže zhola nic. Časová pásma semelou, co jim přijde pod ruku, prodlouží rána a zkrátí odpoledne, ukousnou z večerů tolik, kolik se jim jen zachce. Vrhnou na jednu část polokoule stín, zatímco druhé ho vezmou. Dokud jsme ale měly pevnou půdu pod nohama, nic ze zmíněného neplatilo. Ani nahoře, ani dole. 

„Nesmíme se zemi vzdálit,“ pošeptala jsem dvěma srdcím schovaným tam, kde začíná a končí čas. Alyona mě políbila a řekla, že tady zapustíme kořeny. Řekla, že je svážeme k sobě. Je to jedna z nejkrásnějších vět, jaké si pamatuju.

Kapitola první,  III. rituál pro zasvěcené 

Podruhé se člověk, a často se jedná o ženu, narodí ve chvíli, kdy se rozhodne nebýt objektem dusivého pohledu. Rozhodne se být tím, kdo se dívá. Být součástí nepsané dohody střetu dvou párů očí, konsensuální erotiky. 

O mužských pohledech, ze kterých není úniku, se toho v literatuře napsalo mnoho. Vrhají se na ženy zezadu, ztělesňují neopětovanost. Pozorovatel se dopouští voyeuristického vniku do soukromého světa. Jeden pohled může načít celé životy, ať už ty, na jejichž vzniku se přímo podílejí oba aktéři, nebo ty skryté, imaginární. Rozpínají se po celém obvodu fantazie, až člověk skoro zapomene, že jde o vztah, kde je jen on sám. 

Když budu popisovat Alyonu, kterou jsem ten večer v Soho potkala, nebudu líčit krásu existující jen pro pochopení zápletky, smyslu příběhu. Když se vrátím zpátky do Swiftu na Old Compton Street, vrátím se ke zkoumání jedné historie utvrzené opakováním. Protože význam Alyony vznikal, a vlastně pořád vzniká, přehráváním gest a nespolehlivé paměti. Chci, aby se na Alyonu nahlíželo mýma očima. Ti, kdo přežijí, jsou koneckonců ti, kdo mohou vyprávět. Příběhy existují hlavně v rukou vypravěčů. Alyonin půvab spočíval v nesamozřejmém držení těla, efektu, kterého si byla vědoma odjakživa. V jemném náklonu hlavy, jímž projevovala empatii. Sdělovala tím: „Dotýká se mě, co říkáš.“ Žena vědomá si sebe sama. 

Muž by mohl napsat, že vešel, a zatímco se opíral o dveře, spatřil Alyoninu osamělou siluetu v rohu místnosti. Do Swiftu, podniku s názvem odvíjejícím se od prostoru s omezeným časem a neustálým přívalem hostů, vejde jeho silueta jako první. Alyona spatří přibližující se stín, otočí se jeho směrem a spustí tak běh událostí, které vyvrcholí její tragickou smrtí. Muž si beze slova přisedne; oba obklopuje potemnělý interiér, který jednou nohou vykračuje do dekadentnosti art deco a který je pro noirové filmy příznačný. 

Mužský pohled by Alyonu pravděpodobně nedokázal oddělit od nebezpečí, které měla představovat. Mám pocit, že to plně začínám chápat, až když jsem se vrátila zpátky. Můžu jasně pojmenovat dříve jen neurčité, znepokojivé vrásky. 

Připadám si sledovaná. A připadám si tak i o samotě. Ženy ze sebe tenhle pocit často nesetřesou, snahy nezmůžou zhola nic. Ženská těla existují jako hrozba i následná pozvánka k trestu za všechno, čím v naší společnosti jsou. Jsou pod neustálým dohledem institucí, lidí i jazyka. Všichni do jednoho jako by čekali na moment, kdy tělo přestane naplňovat očekávání; začne chřadnout a uvadat. Zpomalující tělo je stejně nebezpečné jako tělo, které se mění, vzdoruje jazyku, lidem i institucím. Na ženských tělech jsme postavili celé společnosti.

Univerzální kulisy barů mají ve zvyku nuance upozaďovat, nebrat na ně ohled. Alyonu jsem ale musela, říkám si, potkat právě tam; v žádném jiném prostředí by setkání nenaplnilo svůj potenciál. Bary mají svoji historii. Takhle začala ta naše.

Nějakou dobu jsem Alyonu opatrně pozorovala. Četla si. Už když jsem se ni ten večer dívala, něco se ve mně pohnulo. Několik dnů po našem seznámení narazím na článek o záhadném tlukotu srdce vycházejícím z kosmického oblaku plynu. Na oblaku není na první pohled nic záhadného. Na druhý už ale ano. Jeho nitro bije do rytmu sousední černé díry. Pod gama zářením se zdají být oba útvary nevysvětlitelně propojené, vytvářejí spojení napříč světelnými roky. Jak je možné, že černá díra dodává energii srdci oblaku, nedokáže dodnes nikdo vysvětlit. Přirozeně si v hlavě události spojím. Potkala jsem Alyonu a něco se ve mně pohnulo. Ozvěna kosmické události.

Alyona zvedla zrak od knihy a podívala se mým směrem. Ucítila jsem na sobě pohled, jaký jen před pár minutami nejspíš cítila na svém těle ona. Když se naše oči setkaly, zachytila jsem na její tváři nepatrný úsměv. Ani jedna z nás očima neuhnula. Úsměv rostl, nakrčila pobaveně nos. Zastrčila si vlasy za ucho, nejistě se podívala směrem ke knize. Když se pohledem vrátila zpátky ke mně, pokynula na prázdné místo vedle sebe. Nezapomněla tázavě pozvednout jedno obočí. 

Kapitola šestá, III. Příběh, který si namlouvám

 Vidím na Johnovi potřebu bolest někam dát, jednoduše uschovat. Sama jsem v Los Angeles udělala něco podobného. „Nakonec budeš stejně muset věci odcítit, jinak to nejde. Ať už se mnou, nebo beze mě. Nikdo se neptá, co cítit nechceš. Důležité je kdy. Když všechno odcítíš teď, tak se tvůj svět vrátí na svoje místo, to mi věř. V opačném případě zničíš víc, zničíš možná úplně všechno.“ Odmlčím se. „Otevři oči,“ zašeptám. 

John oči opravdu otevře, nedůvěřuje situaci ani směru, kterým by se měla dál ubírat. Tlukot malinko zvolní tempo. John pookřeje, uvolní upjatou křeč. „Uchylovala jsem se k téhle větě roky a už se mnou nic nezmůže, takže je asi čas předat ji dál.“ 

Tlak na srdce znovu zesílím, tentokrát na to svoje. Tep několikrát vynechá, jako kdyby srdce vědělo, že mu něco beru. „Říkáš, že ti tvůj vlastní život už nepřipomíná příběh. Zkus to celé otočit; postavit na hlavu. Řekni si, že je to jenom příběh, který si namlouváš. Ani o slovo víc.“ 

„Mám říct, že je to příběh, který si namlouvám?“ zeptá se John unaveně a je poznat, že se mu to vůbec nepozdává. 

„Přesně tak.“

„Je to jenom příběh, který si namlouvám. A co teď?“ 

Johnovu nedůvěřivost zničehonic vystřídá dětský zájem; vidím to na něm. Srdce mi radostně poposkočí. „Teď si tu větu pro sebe budeš opakovat, klidně i stokrát, dokud jí neuvěříš.“ 

„Je to jenom příběh, který si namlouvám,“ dostane ze sebe John; mezi příběhem a zbytkem věty udělá pauzu. Zvednu se a popojdu k vypínači. Větu ho během krátkého úkonu uslyším říct ještě několikrát, vždycky o trochu rozhodněji než předtím. 

„Lepší?“ zeptám se. 

„Podstatně,“ opáčí užasle John a do jeho temných očí vnikne trocha světla. Něco se v něm v tu chvíli změní, něco je jinak. Zdá se, ačkoli to samozřejmě není možné, že jeho tvář začíná vlivem věty odkrývat pohřbená tajemství. Stopy zármutku, radosti i touhy. Zničehonic se mu na ní objeví vrásky; není jich mnoho, ale jsou tam. John Smith má najednou obličej plný vlastního života. Uvnitř se jistě děje něco podobného. Johna zachvátí velké emoce, přihlásí se po letech o slovo. Nepatrně se zatřese; slyším ho mělce oddechovat. Cítím z něj klid, ticho před bouří. V bytě panuje úplná tma. Vezmu ho za ruku a usadím ho vedle sebe na zem.

Ještě pár minut mlčí a pak se mě znenadání zeptá, kde jsem na tu větu s příběhem přišla. Přijde mi hloupé říct, že si mě našla. Věty tohle přece neumí. Odpovím proto: „Ani nevím, je tu se mnou celou věčnost.“ Přejdu k oknu a poodtáhnu trochu závěsy; tma je nepříjemně všudypřítomná a pohlcující. Dolehnou ke mně stopy měsíční záře. Na obloze vidím jasně svítit hvězdy. 

John ze mě pravděpodobně nespouští zrak, zeptá se, jestli vím, proč se o hvězdy začal zajímat. Vrátím se k němu na zem, místo odpovědi mu jen pokynu hlavou. „Je v nich ukrytá určitá nepojmenovatelná kvalita. Možná i proto, že se vlastně díváme na něco mimo náš čas. Sledujeme to zpětně,“ řekne. Bylo zvláštní tohle slyšet, když jsme na sebe skoro neviděli. Tou dobou mohlo být okolo půlnoci, ale klidně ještě mnohem později. „Dělá mi odjakživa radost pozorovat rodinu, celý svůj dospělý život zpětně. Od doby, co jsem začal přednášet, mě ale pronásleduje nostalgie. Zní to asi hloupě, neuvěřitelně. Dívám se zpět, aby moje rodina měla nějaký smysl. S hvězdami se to má zrovna tak. Pronásleduje mě nostalgie neprožitého. Teď se ale chci zastavit,“ pronese rozhodně a zasvítí mu v očích. 

„Jak to myslíš?“ zeptám se, ale rozumím moc dobře. Cítila jsem se tak před dvěma a půl lety s Alyonou v Benátkách.