Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být.

Do prvního ročníku střední školy šly všechny děti s těžkými batohy na zádech, mírně zakloněné, popruhy batohu se jim zařezávaly do ramen. Každý si na cedulku napsal jméno. Některé děti se nepodepsaly do batohu, ale na něj, popisovačem, jako by si chtěly ochránit svůj majetek, vymezit teritorium. Spolužáci, kteří patřili do stejné party kamarádů, si popsali věci navzájem. Když někdo nesměl napsat svoje jméno na ničí obal, jako by neexistoval. Moje oči ve třídě zachytily pohled kluka, který pořád mlčel. Jako jediný měl na bradě chmýří a měl tmavá obočí, která mu jako stříšky visela nad očima.

Vzala jsem si od něj popisovač a napsala mu na penál svoje jméno. On si vzal můj popisovač a napsal svoje jméno na můj penál. Všechno se muselo označit. Všude jsme zanechali svoje jména. Na našich rukou a nohou, na podrážkách bot, na látkových sedadlech v autobuse, na dveřích holčičích záchodů, na lavičkách v tělocvičně, na zdech vedle školní brány; zanechali jsme tam naše jména jako důkaz na později, až půjdeme dál sami. Byly to výkřiky, aby se na nás nezapomnělo, bylo to spojenectví. Navzájem jsme si do knížek strkali psaníčka, já jsem mu do tenisek strkala básničky a schovávala jsem si jízdenky na autobus a na vlak. Napadlo nás, že napíšeme dopis a zakopeme ho, do písku, abychom ho později vyhrabali. Na světě bude všechno vzhůru nohama, ale náš podpis tam zůstane, vybledlý, sotva čitelný.

S Andrejem jsem se seznámila na jednom náměstí v Bruselu. Měl na sobě krémovou košili a modrou kravatu. Tesilové kalhoty, jaké muži nosili před padesáti lety. Lakýrky. Na první pohled vypadal jako starý švihák, mohl mít aktovku, vycházkovou hůl nebo monokl. Zeptal se mě, jestli mám chvíli čas, hledal někoho, kdo mluví nizozemsky. Jeho oči mi někoho připomínaly. Jako bychom se už dávno znali.

Prozradil ho těžký batoh, stejně jako hodinky. Byly staré a z červeného plastu, byly pro děti, jako by je někde vytáhl z automatu, na pouti nebo v zábavním parku. Kolem zápěstí měl mít spíš zlatý pásek, s pravým sklem a ušlechtilou ocelí, a ne s plastovým ciferníkem.

Byl to muž, s jakým bych se za normálních okolností nikdy nebavila.

Otevřel batoh a prohrabával se v papírech. V papírech vložených do papírů, jako ručně vyrobená kniha. Na každé prázdné místo načmáral černá písmena, využil všechny bílé prostory, v různých jazycích si tam napsal poznámky. Uviděla jsem útržky telefonních čísel a jmen, vět a časových údajů, výčtů a vykřičníků. Mezi papíry vylovil malý lísteček a rozevřel ho.

Nejprve jsem to nedokázala přečíst. Papír byl celý popsaný azbukou, občas tam bylo něco škrtnuté, ve větách svázaných do slok. Ten text nedával smysl. Někde jsem si přečetla: všichni lidé bratry budou. Ukázal na to a zasmál se, mluvil o Schillerovi a Beethovenovi. Předpokládala jsem, že bude chtít vysvětlit něco praktického, smluvit termín u lékaře, vyplnit formulář nebo poradit cestu, ale šlo o vlastnoruční překlad Schillera, ve čtyřech jazycích. Óda na radost. Hymna Evropské unie.

„Tous les humains deviennent des frères,“ zašeptal.

„V nizozemštině je to: alle mensen worden broers,“ řekla jsem.

„Jak jsou ti bratři? Broers, nebo broeders?“

„Jde obojí.“

„Alle mensen worden broeders.“

Velice pomalu ta slova zazpíval. Opravila jsem ho. Věty mi klouzaly přes rty a Andrej se pozorně díval, jak tvaruji ústa, jak tvořím slova. Napsala jsem mu text v nizozemštině na papír. On mi tu větu napsal v rumunštině. Jeho písmo se trochu třáslo, ostýchavě, nadšeně, vzrušeně. Vyměnili jsme si papírky. Potom napsal na papír svoje jméno. A já to svoje na ten jeho, jako tichý rituál. Když jsem na pero šroubovala víčko, podívala jsem se na hodinky. Stříbrné ručičky se leskly ve slunci.

„Půjdu…“

Hlas se mi zadrhl v hrdle. Chtěla jsem říct, že půjdu domů, ale na poslední chvíli jsem slovo „domů“ spolkla. Nemluvili jsme o domech a postelích, vyhýbali jsme se tomu. Rozloučil se a odešel, jako želva, s černým ruksakem jako domečkem na zádech.

Další den jsem ho hledala na každém rohu. Usmyslela jsem si, že s ním zajdu do muzea nebo na kávu. Začala jsem věřit tomu, že se opět potkáme, že náhoda zařídí, že se naše cesty zase zkříží. Město se mi před očima proměnilo a rozdělilo se na dvě skupiny. Ulicemi chodili lidé s papíry a bez nich. Nevěděla jsem, kde bych ho mohla najít, a šla jsem do centra. Vedle parlamentu jsem uviděla mladé muže v oblecích. Nad hlavami jim vlály evropské vlajky. K sakům měli přišpendlené jmenovky, nesli aktovky a mluvili anglicky. Procházeli se před budovou s telefonem přitisknutým k uchu. V odrazu kongresové budovy jsem viděla samu sebe, jak stojím na protější straně. Muži mávali před vchodem jmenovkami, vcházeli do haly a vycházeli z ní, zvedali ruce a tiše nastupovali do taxíků, mizeli za zatmavenými skly směrem k ambasádám, hotelovým lobby a venkovským sídlům.

O pár dní později jsem od Andreje dostala e-mail plný básní. Psal o květinách, hvězdách, přátelství a ptácích. Přeložil svoje rumunské básně přes Google Translate a poslal mi je ve čtyřech jazycích. Netušila jsem, jak přišel na mou mailovou adresu a odkud ty maily poslal.

Ten týden jsme si na náměstí domluvili sraz. Měl jinou kravatu a nesl několik vlastnoručně natrhaných květin. Seděli jsme na lavičce a dívali se, jak nad námi krouží ptáci. Jeho hlas byl ochraptělý a trochu roztřesený, jako jeho písmo.

„Když jsem sem přijel, měl jsem sedm flešek, teď mám jenom čtyři.“
Dotýkal se přezky plastových hodinek a hleděl na mě z boku. Někde po cestě ztratil tři flešky, s rodným listem, vysvědčením ze střední školy a diplomem. Ciferník byl poškrábaný. Promnul ho, když mi vyprávěl, jak usnul na ulici a zmlátili ho.

„Měl jsem klíč. Ukradli mi ho.“
Seděl naproti mně a narovnal si kravatu, urovnal si záhyby kalhot. Potom ukázal na holuby nad námi a mlčel.

Až později jsem pochopila, že klíč patřil ke skříňce v Rumunsku, kde ležely originály všech jeho dokumentů a kupičky fotografií, na kterých byli jeho rodiče, prarodiče, bratři, sestry, tety, strýcové, jeho dětský obličej. Bez všech těchto věcí neexistoval důkaz, že Andrej existuje.

Pomyslela jsem na fotoalba u mých rodičů. Poslední fotky, které tam nalepili, pocházely z doby, kdy mi bylo třináct. Potom se už skoro nic neuchovávalo, všichni ukládali obrázky na videopásky, ke kterým se ztratil přehrávač, na flešky, které už nešly načíst, na externí harddisky, které někdo omylem smazal, nebo na nedosažitelný cloud, u něhož nikdo nevěděl, kde se nachází. Všichni uchovávali fotky na telefonu a nechávali si je pro sebe. Obrázky byly stíny, miniatury, které člověk ve čtyři hodiny ráno otevře a zase nechá být.

Andrej se mě zeptal, jestli bych nás mohla vyfotit a fotku mu vytisknout. Nejlépe na náměstí, u ptáků, protože se k nám hodili. „Všichni lidé bratry budou,“ zamumlal, když jsme se fotili, s očima plnýma víry. Píseň Evropské unie, která mi vždycky zněla lehce a radostně, se mi teď zdála trpká a smutná, jako rozchodová písnička. Od doby, kdy jsem se seznámila s Andrejem, jsem ji slyšela všude. Orchestrální verze se používala během Eurovize, šampionátu ve fotbale nebo na výročí vzniku belgického státu. V žesťových nástrojích jsem slyšela Andrejův hlas. Nikdo kromě Andreje neznal text nazpaměť.

Na protější straně vodního kanálu jsem viděla muže s batohy na zádech, vlekli se jako želvy, ale nikam nešli. Měli na sobě různé vrstvy oblečení, sešlapané boty a mlčky hleděli do země. Nad hlavou jim zářilo slunce. V uplynulých letech pro mě byli vzduch, nebyli to ani kolemjdoucí, ale stromy, dlažební kostky, mraky. Teď se přede mnou jeden za druhým vynořovali. Bylo jich tolik, až se zdálo, že je jich celá masa, tlupa, chór. V odrazu vody jsem viděla jejich siluety. Muži pomalu popocházeli po nábřeží, nikdy se neohlíželi, mizeli v dálce. Jak dlouho tady jsou? Jak je to dávno, co si jejich záda ještě odpočinula? Jak dlouho musí člověk bdít, aby se úplně zbláznil?

Večer jsem si v posteli vybavila jeho obličej. Má záda byla rovná a odpočívala na matraci. Přemýšlela jsem nad tím, kde teď je.

Andrej si ve městě pod viaduktem postavil boudu. Tvrdil, že je dobré spát pod širým nebem. Přesto jsem ho nikdy nevzala k sobě domů. Vzpomněla jsem si na to, co mi to odpoledne řekl.

„Když večer ležím na zádech a podívám se nahoru, vidím dva holuby. Líbají se, zůstávají u sebe, i když to po nich nikdo nechce.“

Jmenoval se Andrej a byl to šedesátník. Říkal, že všechno vždycky dopadne dobře. Byl knihovník, chemik, stavební dělník, řidič autobusu, ilegál a tanečník, točil se v piruetách, skákal nahoru a dolů, padal na kolena. Byl nesčetněkrát silnější než já. Byl silný jako býk, zářící diamant, oděný do krémově zbarvené košile a kravaty, s černým batohem a lakýrkami. Měl obličej starého Rumuna, ale zblízka se postupně měnil, za očima měl zdroje světla, termolampy, jeho ústa byla ústa milence, obočí měl tmavá, visela mu nad očima jako stříšky.

Jsem si jistá, že jsme na sebe mysleli ve stejnou chvíli. Když na někoho myslíte dost intenzivně, můžete si navzájem posílat myšlenky. Když se v noci probudíte a máte před očima něčí obličej, můžete si být jistí, že se to děje i jemu. V takovém případě se vytvoří přímá linka z jednoho srdce do druhého. Občas mi ta šňůrka zatahá za srdce. To si potom zase vzpomenu na Andrejův batoh. Prochází se s ním po městě. Zatáhne za popruhy batohu a ten se rozevře, exploduje, jako airbag, jako nafukovací polštář, je čím dál větší a větší, není to padák, ale vzdušný zámek, který ho táhne nahoru, zpívá a směje se a mává mi, všichni lidé bratry budou, zakřičí s mým vzkazem ve svých rukou, tous les humains deviennent des frères, a vystoupá nad ulice Bruselu, nad parlament, nad vodní kanál, nad lavičky, holuby, stromy, mraky, na cestě za hvězdami, a přitom si zpívá a mává.